Vyprávěla mi nedávno jedna paní, že jí chirurgové při řešení jejích problémů se zápěstím dali jasnou nabídku. Operaci karpálního tunelu provedou buď klasicky, s šestitýdenním zotavováním ruky v dlaze, anebo laparoskopicky s pouhým týdenním výpadkem v práci. S druhou možností se ovšem pojí doplatek 10 tisíc korun. Zaměstnavatel paní vyšel nakonec vstříc, takže bude moci zůstat doma celých šest neděl – stát jí tak na nemocenské zaplatí několik desítek tisíc korun. Vidí v tom někdo logiku? Já ne – zdravotní pojišťovna ušetřila, ale správa sociálního zabezpečení zbytečně zaplatí mnohem víc.
Situace je důsledkem šílené administrativní náročnosti, roztříštěnosti a neprovázanosti celé veřejné správy u nás, která se projevuje na každém kroku. Konkrétně ve zdravotnictví je umožněna tím, že se nevede diskuse o systémových změnách v organizaci a financování péče. O změnách, které by odstranily podobné nelogické příběhy, jako ten s karpálním tunelem, které by zabránily duplicitním vyšetřením a dalšímu plýtvání, narovnaly dlouhodobé podfinancování a umožnily otevřít zdravotnictví k financím zvenčí např. formou nadstandardů.
