KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Čeká nás pár týdnů, kdy veřejný prostor znovu ovládnou debaty o budoucím šéfovi České televize. Nepochybně uslyšíme opět řadu důvodů, proč bychom měli zvýšit koncesionářský poplatek. To všechno je určitě legitimní, ale ani postava ředitele jednoho ze tří veřejnoprávních médií není tak důležitá jako aspekt, který v debatě úplně zaniká. Klíčová je totiž otázka, co vůbec od veřejnoprávních médií chceme a jak je definujeme.
Určitě bych tady mohl argumentovat, že koncesionářský poplatek se nezvedal mnoho let, a pokud bychom jej navyšovali o inflaci, byl by samozřejmě úplně jinde. I díky tomu nepochybně platí, že v současnosti vybrané peníze vůbec neodpovídají službám, které veřejnoprávní média poskytují. Pokud se ale sami sebe ptáte, proč tedy koncesionářský poplatek nezvedneme, ptáte se špatně. Problém je totiž mnohem hlubší a jmenuje se „definice veřejnoprávních médií“. A to je debata, která musí předcházet nejen zvyšování koncesionářského poplatku či úpravám rady ČT, ČRo či ČTK.
Zákony o České televizi, Českém rozhlasu a ČTK pochází z počátku 90. let. Situace na trhu se ovšem změnila tak dramaticky, že dnes už tehdejší představa veřejnoprávního média vůbec neodpovídá realitě. Řada z nich totiž čím dál častěji proniká i do oblastí, které byly a jsou především doménou soukromých médií. Neříkám, že to je špatně, ale říkám, že to není banální problém a měli bychom znát některé odpovědi.
