Už žádnou další Křišťálovou noc! Evropa bude muset tváří v tvář islámskému terorismu jednat

Ano. To, co jsem popsal, se událo v Londýně, v tom Londýně, kde se krátce po hrůzách všech hrůz v jižním Izraeli konala pro-palestinská demonstrace v blízkosti velvyslanectví Státu Izrael.

V dalších (nejen) evropských velkoměstech docházelo ten den a v následujících dnech k podobným scénám. Evropské vlády na to buď nereagovaly vůbec, anebo nanejvýš verbálně, s jedinou výjimkou Francie, která takové demonstrace zakázala. Vymahatelnost tohoto rozhodnutí, jak ukázal včerejší večer, se ale limitně blíží nule.

Sympatizantů palestinských teroristů, nejen z řad přistěhovalců a jejich potomků, z nichž mnozí již ovšem mají občanství té které evropské země, ale i z řad „domácích“, rodilých bílých Britů, Francouzů, Němců, Rakušanů atd. – vesměs stoupenců radikální progresivistické levice, jež nenávidí establishment, kapitalismus a současný Západ podobně (byť z jiných důvodů) jako stoupenci Hamásu –, je zkrátka, zdá se, příliš mnoho, než aby proti nim policie mohla – vzhledem k trestuhodné, naprosté nepřipravenosti – v tuto chvíli rázně zakročit.

Jejich sebevědomí a agresivita tudíž logicky rostou a porostou i dál, pokud s tím evropské vlády a magistráty velkých měst nezačnou okamžitě něco dělat.

Bylo nanejvýš smutné číst si vyjádření stoletého Henryho Kissingera, významného amerického státníka, ať už si o jeho politice détente (politika usmiřování a nekonfrontace se Sovětským svazem) z konce šedesátých a sedmdesátých let minulého století ve službách prezidentů Richarda Nixona (1969–1974) a Geralda Forda (1974–1979; ano, toho Forda, po němž je pojmenována nejmodernější a největší letadlová loď námořnictva Spojených států, která připlula podpořit Izrael do východního Středomoří) myslíme cokoli, když řekl: „Byla to fatální chyba nechat přijít (do našich zemí, pozn. aut.) tolik lidí se zcela odlišnou kulturou, náboženstvím a představami o světě, neboť to vede k vytváření nátlakových skupin, pracujících proti nám…“ 

Bylo velmi „bolestivé“ vidět Araby v Berlíně oslavovat teroristické útoky proti Izraeli, dodal „Henry“ či „doktor Kissinger“, jak se mu říká.

Henry Kissinger, Žid a uprchlík před nacismem do Ameriky, má naprostou pravdu. Vidět a slyšet v Evropě vyřvávat zdivočelý dav protižidovská/protiizraelská hesla a slogany je bez nadsázky šílené. V německém Berlíně, s jeho vlastně pořád ještě nepříliš dávnými dějinami, zvlášť.

Jako by minulost ožila. Jako by ožily ty nejstrašnější vzpomínky na neblaze proslulou Křišťálovou noc (Kristallnacht) z 9. na 10. listopad 1938, během níž došlo v Německu, k němu připojenému Rakousku a v ještě nedávno československých Sudetech k pogromům, na nichž se kromě nacistických jednotek SA (Sturmabteilung) podíleli i „obyčejní Němci“, propadlí v důsledku nacistické propagandy bezprecedentnímu antisemitismu, zatímco policie a úřady před tím blahosklonně zavíraly oči.

Ale nejen to! Neznám nikoho z okruhu mých přátel a známých, komu by při sledování propalestinských, tj. prohamáských a protižidovských demonstrací nenaskočilo před očima „peklo holocaustu“, šest milionů mrtvých Židů, kteří zemřeli zejména v německých vyhlazovacích „táborech smrti“. Tohle už se nesmí nikdy, nikdy opakovat.

Já vím, já samozřejmě vím, jak se vyjádřil kancléř Olaf Scholz, samozřejmě jsem viděl Braniborskou bránu nasvícenou v barvách Izraele, samozřejmě jsem viděl záběry z berlínské demonstrace na podporu Izraele, i z jiných německých měst. Jenže!

Co je to platné, když německá (rakouská, francouzská, britská) vláda není schopná proti extremistům zasáhnout! Že se není čeho bát? Že je jich málo? Že je to zanedbatelná menšina společnosti? Není to pravda, není! A i kdyby! Hitlerových nácků bylo v Německu prakticky po celá dvacátá léta, až do propuknutí Velké hospodářské krize (1929–1933), také jen „pár“. A jak málo stačilo k tomu, aby se stali nejsilnější politickou stranou v zemi! V létě 1932 už jí jasně byli a v lednu 1933 už měli svého kancléře!

Nemaluji čerta na zeď. Nejsem žádný „alarmista“ nebo „kolapsář“. Jenom se nebojím popsat realitu. Ve Spolkové republice Německo to vře. Scholzově koaliční vládě (se Zelenými a se Svobodnými) nedůvěřuje kolem osmdesáti procent voličů. 

Antisystémová Alternativa pro Německo (AfD) je na trvalém, kompaktním vzestupu. Nedávné zemské volby v Bavorsku a v Hesensku, tedy nikoli v bývalých zemích NDR (komunistického Německa), ale na bohatém, prosperujícím Západě, to ukázaly víc než jasně.

AfD samozřejmě není NSDAP (těchto srovnání se mohou dopouštět jenom, s prominutím, idioti, byť ji spolková zpravodajská služba registruje jako extremistickou organizaci), není to antisemitská politická strana. 

Její sílící obliba je dána zcela jinými faktory, v první řadě tím, že se nebojí kritizovat přistěhovaleckou politiku Spolkové republiky. To je hlavní důvod, proč se k ní přiklání stále víc obyvatel SRN. Jasné pojmenování toho, že dlouholetá kancléřka Angela Merkelová (2005–2021) udělala svojí „Wir schaffen das“ (zvládneme to) politikou fatální chybu. 

Dokud to jasně, nikoli opatrně a v náznacích, jak se to zatím děje, neřeknou hlavní německé politické strany, koalice CDU/CSU, SPD, Svobodní a Zelení, a nebudou ji revidovat, bude to pořád voda na mlýn AfD. 

Pokud prostě německá vláda nepřestane podporovat neziskové a další organizace, které se podílejí na převozu ilegálních migrantů ze severní Afriky hlavně do Itálie, což po Německu před pár dny marně žádal italský ministr zahraničních věcí Antonio Tajani (bývalý šéf Evropského parlamentu, tedy žádný extremista a už vůbec ne žádný „dezolát“), dokud zkrátka Berlín zásadně nezmění svoji imigrační politiku, nebude mít proti AfD v delším časovém horizontu šanci.

Jak naléhavá (i)migrační otázka je, ukázala právě nedávná extremistická reakce v ulicích německých i dalších evropských měst na teroristický útok proti Izraeli. Buď proti těmto lidem zasáhneme, nebo se jejich řady a agresivita brzy rozšíří natolik, že na následnou sněť či otravu krve zemřeme my sami. Demokracie a humanismus se musí umět bránit, někdy i silou, jakkoli je nám to nepříjemné, když je třeba, jinak bude poražena. A to si jistě nepřeje nikdo z nás.

Jeden příklad za všechny, že to jde. Když se Velká Británie ocitla na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století ve válce s nacistickým Německem, fašistickou Itálií a šintoistickým Japonskem, rozhodla se její vláda v čele s Winstonem Churchillem na jaře přistoupit k internaci britských fašistů (zejména členů The British Union of Fascists, BUF) v čele se sirem Oswaldem Mosleyem (1896–1980), aniž byla většina z nich formálně z něčeho obviněna či obžalována. 

Churchillův kabinet měl zkrátka za to, že v čase války představují pro svobodnou, demokratickou společnost takové riziko, že je není možné ponechat na svobodě. O tom, že Velká Británie byla po celou dobu druhé světové války demokratickou zemí, není, myslím, nejmenších pochyb, a přesto její politické vedení k takovému kroku sáhlo.

Stejně tak není pochyb, že nejen Izrael, ale i Evropa je ve válce i dnes. Podle mého názoru by se podle toho měla tváří v tvář smrtelným hrozbám začít chovat dřív, než bude pozdě.