KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Sedět doma v takzvaném lockdownu není žádný med ani zábava. Musíte se o nějaké rozptýlení postarat sami. A přiznejme si, že možnosti už docházejí: Netflix zas tak rychle nové seriály netočí, rodinné hádky v nouzovém stavu připomínají něco jako koncert rockových legend, taky začnou třemi novinkami, ale zbytek doby se jedou starý fláky, a co dál?
Naštěstí se nám o zábavu starají vedoucí činitelé veřejného života. S nimi máme jistotu, že nám nehrozí mentální zakrnění, alespoň co do objemu a kvality peprných slov. Co nezvládne politika, to hravě doplní spoluobčanstvo, nad jehož nápady by leckdy i hovado zaplakalo.
Jenže přiznejme si: smát se politikům, nadávat jim nebo se nad nimi rozčilovat je jako posmívat se postiženým na paralympiádě: za chvíli se to přehoupne do lítosti, a je po hehe. A co pak?
Ani sociální sítě nepobaví. Je to jako sledovat klauna, co žongluje a spadne na nos. Spadne na nos. Spadne na nos. Spadne na nos. Spadne zase na nos. Znovu spadne na nos. Zase spadne na nos… Podle své sociální bubliny buď čtete, jak jsme úplně v koncích a jak je všechno strašné, nebo jak se nic neděje a vláda na nás dělá pokusy s cílem vyhladit nezávislé svobodné vlastence, což je strašné…
Chytří lidé se však dokážou zabavit sami. Třeba tím, že modelují donekonečna vývoj pandemie, predikují zhoršení situace a pak říkají: „Již loni v prosinci jsem upozorňoval…“, „již loni v květnu…“, „psal jsem o tom loni v lednu…“ a „již před válkou jsem o tom hovořil s okresním hejtmanem!“ Jenže to je taky stereotyp.
Ani přemýšlení nad tím, kdo za to může, nepomůže. K čemu vám to je, že si řeknete, kdo za to může, zase, zase a zase? Můžete si brousit ostrovtip na dumání, co by se mělo dělat (a prokládat to dumáním, kdo za to může, že se to nedělá), to vás taky na nějaký čas zabaví. Ale co pak, až naplánujete všechno, co se má udělat, aby se situace zlepšila?
Můj návrh je možná radikální, ale zato bude na vás, chytré lidi, fungovat, uvidíte.
