KOMENTÁŘ MIRKA TOPOLÁNKA | S žádným textem jsem se ještě tak nenatrápil jako s tímto prázdninovým, rádoby odlehčeným, zkráceným a zjevně po uzávěrce dodaným „veledílem“. Pokud vůbec vyjde, patří za to dík všem, kteří to na rozdíl ode mne stihli. A to jsem si ho navíc přitrouble vytrucoval. Možná na to měla vliv klimatická změna a úmorné vedro nebo najetí na letní rytmus podle hesla: mladý Ital v létě nepracuje, v zimě tančí. Nejsem ale ani Ital, ani mladý, tančím nerad a práce mi v zásadě nesmrdí. Ať už mi lidé říkají prduch nebo prase — pracující senior. Možná byla ta neschopnost přinutit se k psaní způsobena rozhovorem s Rony Pleslem, který na všechny otázky odpověděl tak, že bych od něj v eseji jen opisoval a byl právem nařčen z plagiátu. Možná to téma neumím pojmout „odlehčeně“.
Původně jsem totiž chtěl v tomto letním čísle popsat některé mé cesty po Toskánsku, například mou třídenní svatební cestu. Z původně etruské „alabastrové“ Volterry, středověkého San Gimignana s 15 věžemi, přes malebnou vinařskou oblast Chianti, Siennu, známou každoročním konáním koňského dostihu Palia na náměstí Piazza del Campo, zlaté Arezzo s vzácnými freskami v bazilice sv. Františka z Assisi od Piera della Francesca, Cortonu, ve které jsem si koupil kultovní klobouk Borsalino, až do Montepulciana se skvostným vínem Nobile di Montepulciano a na skále usazeného Pitigliana s hebrejským ghettem „Picolla Gerulasemme“. Už vás štvu? Jasně. V každém městě číhal lobbista s tučnou obálkou. To se pak cestuje… OK. Nebudu žertovat.
Útěk z reality je vážnější téma než exodus naočkovaných důchodců vláčky Jančuráčky na Jadran, vypnutí mozku na golfu či při sledování českého fotbalového nároďáku, odpočinková četba agromédií, systematické popíjení lihových nápojů, užívání návykových látek či desítky hodin strávených na Netflixu. I když Kominského metodu s Michaelem Douglasem a Alanem Arkinem jako terapii bych všem navzdory získanému návyku a bolavé bránici doporučil.
