Ukrajina tento týden oslavila 30. výročí nezávislosti. Dodnes sice zůstává jednou z nejchudších evropských zemí a potýká se s mnoha zásadními problémy, ale také se nesmírně změnila, vymanila z ruského vlivu a prokázala svou životaschopnost. Ještě na začátku 90. let přitom mnoho lidí pochybovalo o tom, že si Ukrajina svou nezávislost udrží.
Ukrajinu jsem poprvé navštívil v roce 2008 a moje první vzpomínka je skutečně symbolická. Po nočním přejezdu polsko-ukrajinské hranice bylo prvním, co jsme v této zemi druhý den ráno spatřili, sídliště na okraji Lvova, které v pochmurném počasí připomínalo scénu z apokalyptického filmu. Ne že by takové výjevy z Ukrajiny zcela zmizely, ba naopak. Ale například tehdy neutěšené a oprýskané centrum Lvova s minimem služeb se od té doby změnilo v populární a prosperující destinaci. Dramaticky se také zlepšila kvalita veřejného prostranství, stav městské infrastruktury a mnoho dalšího, a to nejen v turistickém centru města.
Právě Lvov, ale i například Kyjev nebo jihoukrajinská Oděsa a mnohá další místa jsou do značné míry „success story“ dnešní Ukrajiny a nádherně ilustrují to, nakolik se celá země od roku 1991 změnila. V době rozpadu Sovětského svazu přitom byla Ukrajina v dost nezáviděníhodném postavení, které fakticky znemožňovalo podobný úspěch jako například u zemí visegrádské skupiny, které se poměrně rychle integrovaly do NATO a EU, z čehož dodnes značně těží. Pro pochopení toho, kde Ukrajina v roce 1991 byla a jak obrovsky dlouhou a náročnou cestu za posledních třicet let ušla, je potřeba si uvědomit, že se musela potýkat s mnohem složitější systémovou transformací.
Kromě transformace centrálně plánované ekonomiky a demokratizace totiž musela prakticky od nuly vybudovat státní instituce a věnovat se i budování národa, což jsou problémy, se kterými se Česko po roce 1989 potýkat nemuselo. Ukrajinská ekonomika také byla do roku 1991 podřizovaná Moskvě a její struktura neodpovídala potřebám samostatné země. A aby toho nebylo málo, tak se Ukrajina ještě k tomu všemu potýkala s nedostatkem kvalifikovaných lidí na všech úrovních, které v sovětském období vysávalo moskevské centrum. To totiž logicky nabízelo větší možnosti i lepší kariérní uplatnění než „provinční“ Kyjev.
Jedním z dílků ukrajinské skládačky je jednoznačné ekonomické selhání země a obrovské sociální problémy, které způsobily mimo jiné velký exodus Ukrajinců do zahraničí. Vždy, kdy už se zdálo, že je Ukrajina z nejhoršího venku, tak se opět propadla do krize. Na drastický propad životní úrovně spojený s hyperinflací v 90. letech minulého století sice navázala stabilizace ekonomiky a velký růst v nultých letech, ale ten do značné míry vygumovala celosvětová krize roku 2008. Další opatrný růst pak zastavila ruská agrese a začátek války v roce 2014.
Nyní sice ukrajinská ekonomika pomalu roste, dohání Rusko a výrazně se například zvýšily platy, ale evropské úrovni se ani zdaleka nepřibližuje. Nutno ale poznamenat, že ekonomický propad nebyl rovnoměrný. Na jedné straně na Ukrajině existují extrémně chudé a vylidňující se periferie, zatímco mnohá místa, včetně v úvodu zmíněných měst, velmi slušně prosperují a dnes už jsou schopny svou atraktivitou konkurovat i zemím na západ Ukrajiny, do kterých Ukrajinci odcházeli za lepšími platy.
