KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Současná situace ukazuje, jak přínosné je pro současné Turecko jeho členství v NATO. I když jej se Západem pojí stále méně zájmů a „nedrží basu“ vůči Rusku, není v izolaci. A svým blokováním rozšíření o Finsko a Švédsko si vymůže nějaký ten ústupek.
Na rozdíl od vztahů k dosavadním regionálním rivalům jako jsou Saúdové, Egypt či Emiráty, s nimiž se ekonomicky slábnoucí Turecko usmiřuje ústupky ze své dosavadní politiky, vůči Západu opět jednou jedná sebevědomě z pozice toho, kdo něco tvrdě požaduje.
Vnitropolitická a ekonomická situace je pro tureckého prezidenta nyní neutěšená. Vertikální systém rozhodování na všech úrovních (s výjimkou paláce a rodiny) je paralyzován strachem cokoliv dělat, rozhodnout, případně jakkoliv korigovat jeho chybnou měnovou politiku, na níž spolu s jeho megalomanskými investicemi na dluh celá země v posledních letech tvrdě doplácí. Popularita prezidenta, strany AKP a zejména systému moci, který během poslední šest let od pokusu o vojenský převrat vybudoval, je na historických minimech. Turecko se potýká s rostoucí nezaměstnaností, devalvací a inflací, státní statistický úřad uvádí růst cen 107 procent u dopravy a 91 procent u potravin, nezávislí ekonomové ještě podstatně vyšší.
Hluboký propad životní úrovně posiluje silné nálady proti čtyřem milionům syrských uprchlíků, které za Erdoğanovy vlády Turecko poměrně velkoryse přijalo. Mnozí z nich jsou přitom zneužíváni jako ta nejlevnější pracovní síla a tím pomáhají udržet konkurenceschopnost místní výroby například v textilní a zemědělské produkci.
