KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Nepochybně nejenom mě zaujala zpráva německého Focusu o německém regionu Berchtesgadener Land, který je už zhruba tři měsíce neprodyšně uzavřen, ale počet nakažených tam ani tak neklesá. Důvod zatím neznáme, ale je poměrně pravděpodobné, že lidé prostě nařízení nedodržují a virus tak řádí dál. Mnohé z vás napadne, že je to jistě odsouzeníhodné chování. Asi ano, nicméně je na čase si přiznat, že si tak trochu všichni lžeme do kapsy.
Neustále řešíme, které obchody můžou zrovna být otevřené, s kolika lidmi se můžeme vídat, do kolika hodin můžete být venku, kdy otevřeme lyžařské vleky, zda můžeme s dětmi bobovat a podobně. Žijeme v představě, že většina z nás spořádaně sedí doma a čeká, až se bouře přežene. Velká část z nás se tak nejspíš chová, ale také si nemůžeme nevšimnout, že jsme vybudovali paralelní ekonomiku, v níž pravidla neplatí. A ne vždy je tahle ekonomika přístupná pro všechny.
Někdy je to trochu komické. Třeba když řada rodičů shání dětské boby, které se v kamenných obchodech nesmí prodávat a na internetu byly vyprodané. V takovém případě pomůže vietnamský obchodník a odcházíte s boby, které stojí klidně trojnásobek původní ceny. Pravidla černého trhu jsou neúprosná.
Ve jménu Tuzexu
Mnozí si jistě myslí, že se nedá jít na pivo nebo do hospody? Omyl. Znám řadu otevřených hospod a podniků, kam se dá (většinou zadem) normálně jít. Jen o nich musíte vědět. Když budu chtít do posilovny, na tenis nebo na fotbálek do tělocvičny, taky to není větší problém. Jen zase musíte vědět kam a kdy. Upozorňuji předem, že těchto „služeb“ nevyužívám, ale také dotyčné nehodlám udávat.
Žijeme v době, kdy vám dobrá informovanost, určité společenské postavení a konexe dávají náskok před ostatními. Covid v době plošných uzávěr tento náskok umocnil. Zatímco značná část obyvatel sedí doma na zadku s pocitem, že je všechno zavřené, dobře informovaní mohou dále žít bez drastických omezení. Mohli bychom tomu klidně říkat tuzexová ekonomika. Zatímco za komunistů jste se správnými kontakty mohli chodit do dobře vybaveného Tuzexu bez větších starostí, dnes se vám ve správném postavení otevírá celá ekonomika, zatímco ostatním zůstává uzavřena. Komunističtí papaláši měli lepší zdravotní péči na Homolce, zbytek musel do výrazně horších nemocnic.
Ke srovnání vybízí i situace Spojených států v čase prohibice ve 20. letech minulého století. Panáka jste si postupně mohli dát takřka v každém sklepě, přestože platil celoplošný zákaz alkoholu, který byl dokonce součástí ústavního dodatku. Na konci prohibice v roce 1933 bylo v USA třikrát více tajných barů než na začátku. K dopadům můžeme připočíst nemalé škody na zdraví z nelegálně páleného alkoholu a také výrazné obohacení mafie a dalších šizuňků.
Bude tu s námi dál...
Přesně tam se současnou politikou směřujeme. Protiepidemické uzávěry jistě mají svůj smysl, pokud jsou dostatečně razantní a cílené. Obrovskou roli hraje důvěra lidí, což je jeden ze zásadních problémů české i evropské situace. Magazín Nature ve vynikajícím článku o vývoji pandemie v roce 2021, v němž se zatím přesně trefuje, upozornil, že pokud 50 až 65 procent lidí dodržuje pravidla předběžné opatrnosti při setkávání s ostatními, je pak možné opatření uvolňovat každých zhruba 80 dní a zabránit dalším pandemickým vlnám na nejméně dva roky.
Z toho mimo jiné vyplývá, že koronavirus tu s námi zůstane zatraceně dlouho. Očkování řeší řadu problémů, ale není to definitivní řešení. Podle studie University of East Anglia i při naočkování úplně každého jedince vakcínou od společnosti Astra Zeneca (Oxford) zůstane index R na hodnotě 1,35, což znamená, že koronavirus se bude dále šířit. Tento scénář počítá s tím, že převládne takzvaná britská mutace viru, která se šíří zhruba o 40 procent rychleji a přítomná je i v České republice. Při zohlednění vakcíny firmy Pfizer jsou statistiky příznivější, ale té je zatím málo, přestože má vysokou efektivitu.
Tohle všechno znamená, že celoplošné lockdowny nejsou z dlouhodobého hlediska udržitelným řešením. Za prvé klesá ochota lidí se jim přizpůsobit a respektovat je, což vede mimo jiné ke vzniku zmíněné tuzexové ekonomiky a černého trhu, a za druhé celoplošná uzávěra bez cíle nepřináší řešení základního problému. Tím je ochrana zdravotnického systému před zahlcením a kolapsem.
Zatímco při uvalování lockdownu politici argumentují nutností ochránit kapacity nemocnic a zdravotníků, ve chvíli, kdy v uzávěře žijeme, nedělají pro naplnění tohoto cíle téměř nic. České i evropské vlády nechaly největší zátěž pouze na bedrech zdravotníků a nemocnic, jejichž situaci nikdo příliš neřeší. Když teče do bot nejvíc, povolá se armáda. Vzhledem k tomu, že veškeré vědecké studie ukazují, že koronavirus s námi ještě nějaký čas zůstane, jsme odsouzeni k tomu opakovat stejný scénář pořád dokola. Pokud ovšem nezměníme přístup.
Kudy ven?
Je zjevné, že musíme hledat přístup, jak z koloběhu uzávěr vypadnout. Za tento přístup ale není možné považovat neustálé změny protiepidemického systému. Když se na něj podíváte nyní, musí na vás zákonitě padnout deprese. Stupně 1, 2 a 3 jsou prakticky nedosažitelné ještě po několik měsíců. Navíc se pořád upravuje, v důsledku čehož klesá důvěra lidí a nastává vše, o čem píšu výše. Bavit se najednou o zavedení stupně 6 je už úplná fantasmagorie, která sice na papíře vypadá hezky, ale vůbec nepočítá s tím, že existují proměnné, které prostě neovlivníte.
Určitě musíme zvýšit proočkovanost, ale nemysleme si, že jsme nalezli svatý grál. Musíme zásadně zvýšit protestovanost. Je to věc, která v řadě zemí světa funguje a je to zejména tam, kde žádné plošné uzávěry nemají. Nechci si hrát na epidemiologa, ale použiji příklad ze života: Chodím se testovat každých pět dní, protože chodím normálně do práce a setkávám se poměrně často s dalšími lidmi. Určitá obezřetnost (nejen moje) se mi vyplatila naposledy dnes, kdy jsem měl mít poměrně důležitou schůzku. Oba jsme se ráno nechali otestovat. On skončil s pozitivním výsledkem, já s negativním. Schůzka se neuskutečnila a výrazně se nám podařilo omezit případné škody ze vzájemného setkání.
Chci tím říct, že lze dopady koronaviru omezovat bez celoplošných uzávěr. Ty se drží zejména v Evropě, což je část světa, která má jednoznačně nejhorší výsledky. Zdejším politikům se nepodařilo ochránit ani lidské životy a ani tolik proklamovanou ekonomiku. Jistě namítnete, že Spojeným státům se taky nevedlo nejlépe. Nepochybně nevedlo. Donaldu Trumpovi a jeho administrativě se bezesporu nepodařilo ochránit životy lidí, ale ekonomický propad USA je citelně menší než u většiny evropských států. Můžeme tak říct, že cynicky obětoval lidské životy v zájmu ekonomiky. My jsme obětovali obojí.
Obviňováním ovšem nic nezměníme. Možná i vy cítíte, že jsme se dostali do bodu zlomu, kdy je třeba začít přemýšlet jinak. Kdybych to hodně zjednodušil a přidal i trochu patosu, tak bych řekl, že lidé chtějí vidět světlo na konci tunelu. Tím nemyslím rozjuchané prognózy o návratu ke starému normálu už za několik měsíců. Stačilo by přiznat, že covid tu s námi bude a lockdown není cesta.
Samozřejmě nám ještě několik týdnů nic jiného nezbývá, protože počty nakažených a hospitalizovaných srazit prostě musíme. Mělo by ovšem zaznít, co bude pak. Měli bychom slyšet, jak se bude přistupovat k izolování ohnisek nákazy, jak bude probíhat testování, jak se bude přistupovat k lidem, kteří již covid prodělali (mohou jich už být miliony), měli bychom navýšit zdravotnické kapacity, doplnit personál a tak dále. Nespoléhejme jen na očkování.
I tady se dá použít historické přirovnání. Očkování je v podstatě vylodění v Normandii v roce 1944. V současnosti jsme ovšem pořád na pláži a cesta do Berlína je zatraceně dlouhá. A to nás čeká ještě bitva o mosty přes Rýn a taky bitva v Ardenách, kde padne mnoho z nás. Nakonec zvítězíme.
