Masivní ruská invaze na Ukrajinu vstupuje do čtvrtého týdne. Na samém začátku Rusové dávali sebejistě najevo, že si jdou pro rychlou kapitulaci ukrajinské vlády a její nahrazení vládou pro-ruskou. Jenže předválečné cíle bývají otestovány válečnou realitou, která nakonec určí, kolik může útočník skutečně žádat a čeho dosáhne.
Moskva se zjevně odhodlala k válce s vidinou snadného a rychlého vítězství. Během pár dní měly ruské síly obsadit Kyjev a další klíčová místa, zadržet či vyhnat vládu Volodymyra Zelenského a zřejmě instalovat loutkový kabinet. Mimochodem, je možné, že pokud by Rusové rychle dosáhli původních cílů, na valnou část dnes platných západních sankcí by ani nedošlo. Řada států by se s nastalou situací prostě smířila.
Tento plán se ale zcela zhroutil. Ukrajinci i na začátku čtvrtého týdne bojů kladou houževnatý odpor a způsobují Rusům velké materiální a lidské ztráty. Co je možná ještě významnější, Rusy na okupovaných územích nikdo nevítá. Naopak, buď proti nim Ukrajinci střílí, nebo alespoň odvážně protestují. Hypotetická loutková vláda by mohla existovat jen s masivní vojenskou a ekonomickou podporou Ruska.
Plány versus realita
Plán „superrychlého vítězství“ byl od začátku extrémně riskantní. Mohl fungovat, jen kdyby Ukrajinci zcela rezignovali na odpor. Přitom Ukrajina s více než 600 000 km2 a čtyřiceti miliony obyvatel představuje poměrně velké sousto přinejmenším s ohledem na výzvy v oblasti logistiky, ale i koordinace invazních sil. O to překvapivější je, že (jak se zdá) Rusové neměli připravený žádný realističtější „plán B“ pro případ ukrajinského odporu.
Buď jak buď, Rusové rychle postupovali první dva až tři dny války. Od třetího dne už za svůj pokus sprintovat vpřed platili jednak ztrátami způsobenými ukrajinskými obránci, jednak selháním vlastní logistiky (velký díl ztracené techniky v prvních dvou týdnech představovala technika opuštěná, nikoli technika obráncem zničená či poškozená).
Co je z vojenského pohledu zajímavé: před válkou se usilovně počítaly BTG (Battalion Tactical Groups), tedy praporní taktické skupiny jako základní bojové jednotky ruských sil. Přinejmenším v prvním týdnu války jsme ale využití praporních skupin jako funkčního celku neviděli. Namísto toho jsme pozorovali více či méně chaotické sprinty jednotlivých rot (či jejich částí) a to po hlavních silničních tazích. Tyto síly jen minimálně využívaly podpory dělostřelectva, protileteckého krytí či letecké podpory. Tam, kde byl odpor slabý, mohli Rusové postupovat mimořádně rychle. Všude jinde nabírali ztráty.
