KOMENTÁŘ TEREZY JELÍNKOVÉ | Už odmalička jsem poslouchala příběhy o tom, jak rodiče stáli fronty na banány. Jak za pracně našetřené bony lidé sháněli svoje první rifle v Tuzexu, na které byli neskutečně pyšní, i když byly pěkně tvrdé a o pružnosti nemohla být řeč. Nebo jak složitě si vyřizovali potvrzení v práci, aby mohli jet alespoň na týden pod stan do Chorvatska. To se mi nikdy nemůže stát, říkala jsem si celých dvacet let mého života. Po ročním studiu v Anglii a cestování mezi Prahou a Londýnem s lejstrem papírů, abych se dostala domů a zase zpátky do školy, mi pomalu začíná docházet jakási souvislost. A novinky o tom, že na nové jízdní kolo je momentální čekací doba 12 měsíců? Začínáme se snad vracet proti proudu času?
Online škola, online vztahy, online kino, online snad bylo v posledním roce úplně všechno. A i když jako mladí umíme s technikou možná nejlépe ze všech věkových skupin, na poli fyzických vztahů face-to-face zřejmě začínáme ztrácet. Dle průzkumu americké výzkumné instituce Mental Health America uvedlo loni 70 % respondentů, že právě izolace a pocit samoty byl hlavním spouštěčem jejich mentálních problémů. České průzkumy již na začátku tohoto roku ukázaly, že středoškoláci a vysokoškoláci patří mezi jednu z nejohroženějších skupin pod vlivem neustálých restrikcí a izolací.
Jenže proč lockdowny dopadají na mladé více než na starší generace? Mám pocit, že tak nějak jsme totiž byli zvyklí, že když se chce, všechno jde. S troškou peněz a štěstí mohli mileniálové vyrazit pomalu kamkoliv, kam chtěli. Díky technologiím a rychlé globalizaci jsme se také rychle naučili anglicky, dostali možnosti vyrazit kamkoliv, pracovat tam, nebo i dokonce studovat. Všeho jsme měli dostatek, ať už to bylo oblečení, potraviny, elektronika nebo kosmetika. Dokonce jsme měli na výběr z několika značek, množství nebo i slevových akcí! Jediným problémem bylo do toho obchodu dojít (v malých městech), ve velkých pak stáhnout aplikaci a nechat si nákup doručit domů.
