KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Nic není vzdálenější realitě než prohlášení politiků, že návrh takzvané taxonomie, který dnes představila Evropská komise, je jakýmsi českým vítězstvím, případně vítězstvím jádra. Předně je třeba si uvědomit, že taxonomie není závazná legislativa. Je to jakýsi návod pro banky a finanční instituce, jak mají přistupovat k investicím a které zdroje mají považovat za trvale udržitelné, případně „přechodné“ na cestě za takzvaně bezemisní ekonomikou.
Zastavme se u samotného jádra. Od minulé i současné vlády posloucháme, že je plně odhodlána začít s výstavbou jednoho nového jaderného bloku v Dukovanech. To sice vypadá moc hezky, ale je to v podstatě stejné jako hasit požár domu konví. Jeden blok nenahradí výkon vypnutých uhelných elektráren. To za prvé. Výstavba bude trvat nesnesitelně dlouho (klidně 15 a více let) a funkční bloky v Dukovanech a Temelíně se mezitím ocitnou na hraně životnosti. To za druhé. Jen abyste nahradili tento výpadek, musíte postavit čtyři velké bloky, ale potřebujete jich ještě víc, abyste zároveň nahradili výpadek uhlí.
Dokážete si představit náklady na výstavbu třeba šesti bloků během příštích 20 let? Ministerstvo průmyslu a obchodu odhaduje částku za výstavbu jednoho bloku na 150 miliard korun. Protože žijeme v Česku, počítejme konzervativně dvojnásobek, tedy 300 miliard korun. Dohromady jsme na téměř dvou bilionech korun, které nemáme a mít nebudeme. Pokud navíc rozložíte tyto náklady do cen elektřiny, tak ty současné vysoké ceny jsou ve srovnání s tím, jaké bychom platili v budoucnosti, naprosto zanedbatelné.
A teprve teď se dostáváme k tomu, co v taxonomii, jak ji představila Evropská komise, skutečně stojí. První překážkou je podmínka výstavby bezpečného jaderného úložiště do roku 2050. Postavit takové úložiště bude v Česku složitější než postavit jadernou elektrárnu, už jen proto, že do roku 2050 české úřady horko těžko vydají všechna povolení. Další podmínka je ještě drsnější. Rozhodnutí o výstavbě nových reaktorů za použití nejlepších dostupných technologií musí padnout do roku 2045. Úpravy a zdokonalování stávajících reaktorů budou uznávány jen do roku 2040. Obojí nemůžeme v dostatečné míře stihnout.
V podstatě jedinou cestou pro jádro, která nám zbývá, jsou inovace. V Řeži výzkumníci už notně dlouho pracují na nových „malých“ SMR reaktorech, které by situaci do značné míry řešily. Zatím nevíme, jak to dopadne, ale pokud chceme jádro, musíme najít odvahu a pokusit se o průlom v technologii. Tamtéž vznikla i vodíková platforma, která je z hlediska evropské energetiky ještě důležitější, ale k tomu se dostanu později. Pokud zkrátka máme investovat stovky miliard korun, čiňme tak pár kilometrů za Prahou. Je to sázka s nejistým koncem, ale není o nic méně efektivní než investice do bloků, které nic neřeší. A jak říká klasik: „kdo neriskuje, nevyhrává“.
