Nedávné prohlášení švédské ministryně pro klima a energetiku Rominy Pourmokhtariové, že její země potřebuje ztrojnásobit ve dvou nadcházejících desetiletích instalovaný výkon svých jaderných elektráren a postavit alespoň deset nových velkých reaktorů, vyvolalo ohlas médií, i když bylo učiněno uprostřed horkého a ospalého prázdninového léta.
Nebylo to letos poprvé: už v lednu, několik dnů poté, co Švédsko převzalo po Česku předsednictví Rady EU, švédský premiér Ulf Kristersson při setkání s francouzským prezidentem Macronem v Paříži prohlásil: „Švédská vláda je odhodlána postavit nové jaderné elektrárny a francouzská zkušenost v této oblasti na nás udělala velký dojem.“
Vláda, která vznikla po parlamentních volbách konaných loni na podzim, urychlila revizi švédské energetické politiky. Ta sice začala už za předchozího kabinetu, ale mnohem obezřetněji.
Nová švédská vlád se opírá především o fakta, ale také o veřejné mínění, ve Švédsku jasně projaderné. Země má jednu z nejambicióznějších energetických politik v EU s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality už v roce 2045. Data ovšem ukazují (tak jako ve většině zemí unie), že emise klesají příliš pomalu a cílů pro roky 2030 a tím spíš 2045 či 2050 bude obtížné, ne-li nemožné, dosáhnout bez zásadních změn nejen v energetice.
Jedním z klíčů je masivní elektrifikace všeho, co se elektrifikovat dá – přes vytápění (tepelná čerpadla), dopravu (elektromobily) až po průmysl. Masivní elektrifikace bude potřebovat obrovské množství elektřiny. Uhlíková neutralita ovšem bude vyžadovat i dekarbonizaci průmyslových procesů, kde je přímá elektrifikace nemožná nebo příliš obtížná a kde jediný možný energetický vektor je vodík, který může nahradit fosilní zdroje jako surovinu i jako energetický zdroj – je-li ovšem vyroben bezemisně.
K výrobě potřebného množství nízkouhlíkového vodíku elektrolýzou budou potřeba další desítky a stovky terawatthodin nízkouhlíkové elektřiny – asi 50–55 kWh na jeden kilogram vodíku. V EU se ho spotřebuje v současné době asi 10 milionů tun ročně. Nahradit jen tuto současnou spotřebu tedy představuje kolem 500 TWh elektřiny za rok, což je zhruba roční spotřeba elektřiny Německa.
Jediná cesta
Švédský parlament schválil v červnu nový zákon, kterým se původní cíl „100 % elektřiny z obnovitelných zdrojů“ mění na „100 % elektřiny z nefosilních zdrojů“. Legislativa také obsahuje závazek navýšit produkci elektřiny tak, aby vykryla očekávanou spotřebu 300 TWh v roce 2040 (téměř dvojnásobek současné spotřeby, která činila 172 TWh v roce 2022) a dosažení uhlíkové neutrality v roce 2045. Tím se otevírá cesta k budování nových jaderných zdrojů a zároveň se z ní stává jediná reálná cesta k hluboké dekarbonizaci. „Potřebujeme navýšit výrobu elektřiny, potřebujeme čistou elektřinu a potřebujeme stabilní energetický systém,“ prohlásila v parlamentu ministryně financí Elisabeth Svantessonová.
Poznamenejme, že ve Švédsku je podíl elektřiny na spotřebě primární energie nejvyšší v EU – 27 procent. V Česku, které má stejný počet obyvatel jako Švédsko, je tento podíl jen 18 procent.
Švédský elektrický systém má nejnižší uhlíkovou stopu v EU a jednu z nejnižších na světě (kolem 20g CO2 na vyrobenou kilowatthodinu). Je to především díky vysokému podílu vodních elektráren (skoro 40 procent spotřeby), jaderných elektráren (35 procent) a větrných elektráren (25 procent). Má-li se ovšem spotřeba zdvojnásobit a vezmeme-li v úvahu víceméně vyčerpaný potenciál vodních zdrojů, závěr je docela jasný: bez expedičních jaderných zdrojů to nepůjde.
V uhlíkové stopě hned za Švédskem následuje Francie, která má jen asi 15 procent výroby z vody, ale 70 procent z jádra. Jak ukazuje následující graf, nízké uhlíkové stopy dosahují jen ty elektrické systémy, které mají vysoký podíl expedičních nízkouhlíkových zdrojů – především vody a jádra. V Evropě je to Norsko, Švédsko, Francie a Švýcarsko.
Německo produkuje sice skoro polovinu své celoroční spotřeba z větru a slunce, ale uhlíková stopa zůstává tvrdošíjně na více než patnáctinásobku té švédské, protože stabilita systému vyžaduje expediční zdroje. Když to není jádro nebo voda, je to nutně uhlí nebo plyn (a také dovoz jaderné elektřiny z Francie).
Česko produkuje sice asi 37 procent elektřiny z jádra, 48 procent výroby je ale stále zajištěno spalováním uhlí a plynu, průměrné emise výroby elektřiny se pohybují kolem 450 g CO2 na vyrobenou kilowatthodinu.
