KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Už jsme si zvykli na to, že každá krize je „bezprecedentní“, „nejhorší“ a „žádná jiná vláda jí nemusela čelit“. Je to mediální i politická zkratka. Podobně otravné je, že za viníka každé krize posledních let bývá označován externí faktor.
Nejdřív to byl covid. Krizi nicméně nezpůsobil vir, ale vládní opatření; s odstupem času vidíme, že naprosto nefunkční.
U současné energetické krize to není jinak. Putin sice problémy akceleroval, ale na vině je především naše přehlížení energetické bezpečnosti.
Mohl bych pokračovat inflací. Dlouho jsme poslouchali, že koncept vyrovnaných rozpočtů je přežitek. Vznikaly nové teorie, které propagovaly schodkové hospodaření, Evropská centrální banka nakupovala dluh jihoevropských států bez mrknutí oka, až jsme na to samozřejmě dojeli. A ještě mnohokrát dojedeme.
Vše výše popsané je lidskou přirozeností a snahou „hledat zkratku“. Jednoduchou a bezbolestnou. Co naplat, že jsme se nesčetněkrát přesvědčili, že nic takového neexistuje. Z politických vyjádření je zjevné, že se tento recept ve velkém chystáme zopakovat.
Zaznívají slovní spojení jako „windfall tax“, sektorová daň, „tentokrát se zvýšení daní nevyhneme“, „pomoc musí být plošná, protože krize zasahuje všechny“ a tak podobně. Je smutné, že podobná klišé slyšíme i z úst pravicových politiků. Ti zjevně žijí ve strachu ze ztráty voličů a přestali věřit tomu, že osvědčené konzervativní recepty a postupy mohou naopak vítězství ve volbách zajistit. Přestali rovněž krizi vnímat jako příležitost.
