KOMENTÁŘ JIŘÍHO NANTLA | Otázka progresivního zdanění, která se v posledních dnech otevřela, je předmětem diskuse nesené z větší části hledisky ideovými, tudíž abstraktními. Zapadá praktický rozměr dopadů případné daňové progrese. Podle dat think-tanku IDEA průměrný roční příjem nejlépe vydělávající desetiny ekonomicky aktivních obyvatel činí 1 150 000 korun hrubého. To není žádná závratná suma, zejména vezmeme-li v úvahu, že tito lidé zpravidla žijí v oblastech s vysokými životními náklady, zejména v pražské a brněnské aglomeraci.
Současně jde o kategorii obyvatel, která nejvíce táhne spotřebu nad rámec zabezpečování základních životních potřeb a tím také výdaji svých domácích rozpočtů financuje významnou část příležitostí k výdělku v sektorech, jako jsou pohostinství, cestovní ruch a kultura, případně domácí služby. Velká část těchto „vysokopříjmových“ jedinců si přitom nežije vysloveně na „vysoké noze“, a to zejména s ohledem na závazky, které většinou mají na hypotékách při cenách nemovitostí. Nastoupí-li snaha tyto lidi ještě více daňově vyždímat, může to snadno rozjet spirálu omezování jejich osobních výdajů, která se negativně projeví na výsledcích některých částí domácí ekonomiky.
Podobně plochá je i debata o základní námitce proti případnému zvyšování daní, totiž o tom, že nejprve by měly nastat úspory na straně státu. Stát přitom bývá vesměs chápán jako samotný centrální státní aparát kolem vlády a ministerstev, typická je diskuse o počtu státních úředníků. To se ovšem míjí s podstatou problému. Česká republika při reformě veřejné správy provedené před dvaceti lety zvolila model takzvané smíšené státní správy, který znamená, že většina veřejné správy je vykonávána úředníky obcí a krajů, tedy nikoli zaměstnanci státu.
Samotných státních zaměstnanců krytých služebním zákonem je něco pod 80 tisíc, tedy zhruba osm procent všech zaměstnanců veřejného sektoru v zemi, z toho asi 12 tisíc působí přímo na ministerstvech a dalších centrálních úřadech. Kvalita a výkonnost státní správy je velkou otázkou, ale nikoli z důvodů daných počtem státních úředníků, ale spíše způsobem organizace. Jde o to, že zatímco velké problémy současné společnosti jsou převážně průřezové, kdežto státní správa je postavena na modelu přísně resortním a kapacity pro koordinaci řešení jdoucích mezi jednotlivými resorty jsou tradičně slabé, což mimo jiné bolestivě ukázala pandemie.
