KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Před pětasedmdesáti lety, v létě 1945, šokovaly svět zprávy o tom, že Američané, kteří v Tichomoří stále ještě válčili s Japonskem, svrhli na města Hirošimu a Nagasaki (6. a 9. srpna) jaderné bomby, jež způsobily obrovské škody na životech a prakticky je vymazaly ze zemského povrchu. Konsternovaní Japonci vyjádřili ochotu jednat o podmínkách bezpodmínečné kapitulace, což do té doby odmítali, a již 2. září 1945 ji na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu podepsali. Z války, jež právě skončila, se zrodil nový bipolární svět; současně začala také nová, jaderná éra moderních světových dějin.
Použití atomových zbraní vyvolalo prakticky okamžitě četné kontroverze. Zejména světová levice, ale nejen ona, Američany obviňovala ze spáchání „obludného zločinu“, z „nelidskosti“, ze zastrašování potenciálních protivníků atd. Jeden z hlavních vítězů války, jemuž civilizovaný svět včetně západní Evropy vděčil za mnohé (ne-li za všechno), se tak náhle ocitl na pranýři. Bylo tomu tak proto, že rázně ukončil totální válku, již sám nerozpoutal a v níž musel čelit nepřátelům, kteří udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby jej zničili; zároveň svým činem zachránil před smrtí nejen své vlastní vojáky, ale i vojáky a civilisty nepřítele. Ano, je to přesně tak, jak píšu – bombardování Hirošimy a Nagasaki, jež významně přiblížilo konec války, zachránilo (přirozeně, na úkor strašlivých obětí v Hirošimě a v Nagasaki, jež ani v náznaku, aby nedošlo k nedorozumění, nezlehčuji) mnohem více lidí, než kolik jich padlo oběma bombám za oběť.
Americký prezident Harry Truman (v úřadu v letech 1945–1953), který nasazení jaderných zbraní nařídil, se nejen po mém soudu rozhodl správně. Kromě toho, že tak fakticky vzato ukončil válku, vyslal zároveň jasný vzkaz současným a budoucím nepřátelům USA: Nezahrávejte si s námi; pokud nás napadnete, využijeme ke své obraně všechny zbraně, jež máme k dispozici, včetně těch jaderných. Svým spojencům přitom současně sděloval: Nebojte se, jsme s vámi a nedáme vás, což bylo hlavně pro západní Evropu, která si ještě dobře pamatovala neblahé důsledky politiky appeasementu, nesmírně důležité.
Trumanův „vzkaz“ či apel mířil především do Moskvy, ke komunistickému diktátoru Stalinovi, jenž po skončení války systematicky budoval sovětskou sféru či sovětský blok ze zemí střední a jihovýchodní Evropy. Především díky silnému vlivu SSSR se v okupovaném východním Německu a také v Polsku, Československu, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, podobně jako v Albánii a Jugoslávii, kde byla nicméně role Moskvy poněkud odlišná, etablovali u moci komunisté. Kam až by sovětská rozpínavost pokračovala, kdyby Spojené státy nedisponovaly až do roku 1949 jaderným monopolem a kdyby prezident Truman neprokázal v létě 1945 vůči Japonsku a poté v letech 1948–1949, v době tzv. první berlínské krize, velkou odvahu a rozhodnost (třebaže v tomto případě k válečnému konfliktu a tím pádem ani k použití jaderných zbraní nedošlo), není snadné říci, třebaže v tom mnozí zdánlivě mají jasno.
