KOMENTÁŘ VOJTĚCHA BEDNÁŘE | Psal o tom Babiš, povídá o tom Bartoš. Chtěla by to „nová“ levice, zelení i liberálové. Nikdy to ale nefungovalo a fungovat nebude. Co je to? Sdílená ekonomika.
Raději byste sdíleli, než vlastnili? Chtěli byste jezdit na kole, které je vaše jen tak trochu? Mít auto, když ho potřebujete, s tím, že ho sdílíte s dalšími, a nemuset se starat o servis a o nemoci? Bydlet „free“ s dalšími dvaceti (zlý jazyk jedovatě podotkl, že migranty)? Prostě užívat si tak zvané sdílené ekonomiky, o které nadšeně hovoří nejen mnohá média, ale i politici? To vše můžete už nyní, pokud na to máte. Bohužel, sdílená ekonomika to není, protože nic nesdílíte. Všechny tyto služby si kupujete a ti, kteří vám je poskytují, více nebo méně legálně podnikají. A ačkoli jezdit po městě na vypůjčené koloběžce je možná cool, do utopického světa, kde je všechno všech, vás rozhodně nedoveze. Sdílená ekonomika nefunguje.
Jak by to mělo vypadat
Základní tezí a představou o tzv. sdílené ekonomice je společné vlastnictví (některých) zdrojů. Typicky ty zdroje, které nepotřebujeme neustále, nemusíme vlastnit výhradně, ale můžeme se o ně podělit s dalšími. Teoreticky se tak zvýší jejich výtěžnost (auto nestojí většinu času v garáži), sníží náklady na vlastnictví pro každého ze spolumajitelů, optimalizuje provoz, sníží ekologická zátěž (zdrojů je potřeba méně). Přitom pokud se k alokaci zdroje použije „chytré“ řešení, nejlépe na bázi umělé inteligence, žádný z podílníků nepocítí dramatičtější ztrátu komfortu. Platí to pro sdílení hmotných statků (dopravního prostředku, bydlení, kanceláře), ale třeba i práce nebo intelektuálního vlastnictví. Téměř ráj.
Jak to vypadá v praxi
Těžko říct, kdy v historii nastal první pokus o sdílenou ekonomiku, ale v dějinách na ni najdeme mnoho odkazů. Hovoří o ní bible, žili v ní táborité, v pozdějším období se pěstovala v kolchozech, pak v kibucech a našli bychom mnoho jiných příkladů. Přestože dnes se snaží tvářit „cool“, ve skutečnosti má docela dlouhou historii, která se vyznačuje dvěma zajímavými faktory. Především: fungovala v malých, nejlépe od ostatního světa oddělených, komunitách. Pokus o její uplatnění, byť i v rámci jednoho oboru, do větší společnosti vždy selhal a za druhé, i sdílení v rámci komunity má tendenci vést k vyčerpání zdroje (říká se tomu „tragédie občiny“, nebo více lidově „obecní pastviny“) a důvody přesně popsal Garrett Hardin v roce 1968. Stručně řečeno, lidé si sdíleného zdroje neváží a nadužívají jej.
To, čemu dnes říkáme „sdílená ekonomika“ a co vidíme v ulicích měst jako nájemní koloběžky, kola, nebo „taxíky“ Uber nebo jiných značek, nemá se sdílenou ekonomikou nic společného. Online platformy, které stály na začátku těchto výdobytků digitálního světa, skutečně měly zprostředkovat sdílení zdrojů tak, že zajistí komunikaci mezi těmi, kteří je vlastní, a těmi, kteří by je rádi využívali, pokud uspěly, narazily na zásadní problém. Aby „zákazníci“ byli uspokojeni a nemuseli čekat, je potřeba organizovaně a systematicky řídit ony zdroje. A tak si najaly vlastní řidiče, nakoupily a upravily kola, koloběžky. Pokud tak neučinili samotní provozovatelé platforem, udělali to za ně někteří z nabízejících. Pořídili si více bytů a začali je komerčně pronajímat pomocí „sdílených“ platforem. Protože jim to vynášelo, všimli si jich velcí investoři. Portál, který nabízel půjčky mezi lidmi (říkejme tomu sdílení peněz), zaštítila banka a půjčuje teď ona. Přestože na straně nabídky stále zůstali individuální pronajímatelé a lidé, kteří své auto doopravdy nevyužijí, zákazník potřebuje stabilitu a servis a za ten si rád zaplatí. Sdílení se tedy stalo komerčním pronájmem, zápůjčkou, poskytováním služeb.
Jak a proč to končí
Advokáti a evangelisté „sdílené ekonomiky“ vesměs říkají (a novináři to po nich ochotně píší), že mladá generace nechce věci vlastnit, ale stačí jí, když je může využívat. Má to dvě vady. Především, skutečnou motivací ke „spoluvlastnění“ je potřeba nemuset se o sdílený zdroj starat. To je ale problém, protože to někdo udělat musí. Péče třeba o automobil není zadarmo, pokud ji podceníme, můžeme o něj přijít nebo si ublížit. To znamená, že ji musíme někomu svěřit. To však zvyšuje náklady na vlastnictví.
