KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Samoregulační orgán pro tisková a online média zní jako naprosto skvělý nápad, minimálně lidem, kteří vědí o internetu jen to, že tam jsou weby. Každý, kdo rozumí principům fungování této sítě, se podobným snahám může akorát tak hořce zasmát.
Důvod hned vysvětlím, ale dovolte mi vrátit se na začátek století. Na začátku století byla média jasně daná. Médium vydával ten, kdo měl vysílací licenci, nebo kdo dokázal zaplatit tiskárnám za tisk a distribuci za šíření svého média. Stálo to dost peněz, a tak je jasné, že to nebyla záležitost, co by si mohl dovolit jednotlivec.
Média tak byla pevně v rukou vydavatelství či vysílacích společností, a tak bylo i snadné pro státní aparát vynutit nějaké rozhodnutí. Za každým médiem totiž byl provozovatel, kterému mohlo být rozhodnutí doručeno a který mohl být za nedodržení sankcionován.
Internet byl v té době trošku po dotcom bublině splasklý, připojením disponovali málokteří, a pro vydavatele proto nebyl zajímavý. Přesto technologicky umožňoval věc do té doby nevídanou: vydávat online „noviny“ v jednom člověku. Stačilo umět psát webové stránky, a mohli jste si publikovat, jak se vám zlíbilo.
Během dvou, tří let technologie pokročily tak daleko, že jste nemuseli ani umět dělat weby, stačilo použít nějaký blogovací systém, včetně těch veřejných (disclaimer: sám jsem jeden z nich udělal a několik let se o něj staral), a do pěti minut jste měli článek online. Veřejný. Bez licence, tiskáren a distribuce.
Na tuhle vlnu se média zpočátku dívala skrz prsty: nemá to dosah, nemá to kvalitu, nemá to redakci, není to důvěryhodné, kdo by věřil Nějakýmu Člověku z Internetu, když má od nás ověřené kvalitní zprávy… Stačilo pár let, a média najednou toužila po tom mít vlastní weby a mít vlastní bloggery a rozkoukávala se v tom naprosto svobodném online světě.
Bylo to těžké a moc mu nerozuměla. Vzpomínám si na jednoho pána, který se mnou nesouhlasil, a poslal mi mail, kde se ptal, kdo mi dal právo psát na internet… Zhruba nějak tak přišla média na internet. Z regulovaného a celkem uzavřeného prostředí, trochu vylekaná tím, že kdejaký top blogger měl tehdy vyšší návštěvnost než oni…
Princip, že na internetu může publikovat každý, kdo chce, a taky co chce, je ale stále něco, co je pro spoustu lidí těžko uchopitelné. A tak vznikají nápady na samoregulační iniciativy médií – jako by to nějak mohlo ovlivnit reálný stav věcí. Já to na jednu stranu chápu: bylo by fajn vědět, že když někdo bude šířit bludy a nedodržovat standardy, bude mu v tom nějak… zamezeno, nebo na druhou stranu že stát nemůže třeba po médiích vynutit něco jako cenzuru. Ale to se nestane. Vysvětlím, ale nejprve dovolte jedno přirovnání.
