KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Zbourat volební systém osm měsíců před datem konání voleb, to chce opravdu silný důvod. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský k tomu přes tři roky hledal u svých patnácti kolegů potřebnou většinu. Před půlrokem ji našel a v zákulisí rozehrál hru, na jejímž konci je, že v době nouzového stavu vystavil obě komory parlamentu neúměrnému tlaku, aby změnily volební zákon a začaly hrát podle jiných pravidel. Kdo zná Pavla Rychetského a jeho zákulisní politikaření, ví, že to není nic neobvyklého.
Předseda Ústavního soudu na sebe už před několika měsíci výrazně upozornil prohlášením do médií, že některá opatření vyhlášená vládou v době nouzového stavu byla neústavní, aniž by se k tomu vyjádřil, když to bylo aktuální. Anebo když nedávno kritizoval minulost Andreje Babiše a skutečnost, jak lidé ztrácejí demokratické instinkty.
Tahle prohlášení, která čas od času překvapivě udělal, svědčila o tom, že se mu zalíbila role polopolitika. Přesněji, že politikem nepřestal být ani v soudcovském taláru. Navíc podlehl spasitelskému komplexu, že bez jeho zásahu shůry tu demokracie zemře na úbytě. Těmito představami si pak zdůvodňoval, proč je nutné jít za hranu postupů obvyklých pro justičního představitele.
V rozhodnutí o volebním zákonu zašel ještě dál a postavil řadu soudců před hotovou věc. Třeba tím, že spolu se soudcem Filipem nedodržel zaběhané zvyklosti ohledně přijímání rozhodnutí na plénu Ústavního soudu. Opoziční stanovisko čtyř ústavních soudců je tak jednoznačnou obžalobou procedurálních pochybení v režii Pavla Rychetského.
Paradoxní je, že je to třicet let stále o tomtéž. Už v letech 1990-92 dělalo právnické expertní duo Jičínský-Rychetský zákulisní rozhodnutí a nátlakové akce, jimiž stavělo parlament i vládu do neřešitelných situací. Často tomu sekundoval i Jan Filip z pozice experta, plně podřízeného Pavlu Rychetskému. Třicet let nato stejní lidé, tentokrát už bez zesnulého Zdeňka Jičínského, rozhodli o volebním zákonu a dostali politickou reprezentaci pod tlak.
Co je podstatné? Ústavní soud nezrušil pětiprocentní volební laťku nutnou pro vstup do sněmovny, ani volební kraje. Zato zrušil formuli o přepočtu hlasů na mandáty a součet procent pro předvolební koalice. A celé je to zaštítěno snahou o rovnost hlasů. Pak je to ovšem nesmysl.
Ani sčítací klauzule pro koalice, ani zrušený způsob přepočtu hlasů na mandáty nejsou důvodem, proč v jednom kraji musíte k získání mandátu obdržet nepoměrně více hlasů než v jiném. Důvodem jsou nestejně velké kraje, to je klíč k nepoměrnosti. Ty však zůstávají v platnosti. K čemu to tedy celé bylo? Má to být krok A, po němž bude po říjnových volbách následovat krok B?
Bohužel veřejná diskuse o volebním zákonu je hodně tendenční. Už od roku 1996 se vedly odborné diskuse na téma, že tehdejší volební zákon z dílny trojice Jičínský-Rychetský-Filip vede k vytváření nestabilních vlád a neefektivnímu vládnutí. Roky před vznikem opoziční smlouvy se v odborných kruzích diskutovalo o tom, že by si čeští zákonodárci měli vzít příklad z řady západních zemí, kde vítěz voleb dostává bonus, aby mohl sestavit funkční vládu levého nebo pravého středu. Opoziční smlouva k tomu přistoupila, což Ústavní soud zrušil. Výsledkem byl kompromis všech politických stran a shoda na dnešní podobě zákona. To není výsledek opoziční smlouvy, jak se neustále v médiích přemílá, ale vysvětlovat to je marnost.
Jestli něco řada po sobě jdoucích sněmovních voleb ukázala, pak to, že politické strany se dovedou s řadou omezení vyrovnat a například vytváří předvolební koalice, aby nebyly znevýhodněny. Po volbách 2017 se také ve sněmovně objevilo 9 politických subjektů, což je na tak národnostně homogenní zemi absolutní rekord a záruka toho, že všechny relevantní společenské názory zde mají své zastoupení.
A do této stabilizované situace vstupuje Pavel Rychetský se svou většinou a chce de facto vrátit volební pravidla do roku 1990, kdy ještě držel politickou a legislativní moc pevně v rukou. Tyhle hry na Boha vždycky končí v horším stavu, než jakému chtěly předcházet.
A praktický výsledek? Jednotlivé politické strany přepočítávají mandáty včera, dnes a zítra, a sčítají pro a proti. Oslabí to příštího volebního vítěze a mírně posílí menší strany. Jestli má někdo už dnes důvod k oslavám, pak je to komunistická strana, které to s největší pravděpodobností zajistí existenci i na další volební období. Jestli tohle bude výsledkem celé operace Ústavního soudu, bude to znamením, že Brno stále zůstává hlavním městem kunderovské ironie.
