Při čtení některých zpráv by se mohlo zdát, že Rusko při očkování obyvatel zaznamenává jeden úspěch za druhým, zatímco Evropa tápe. Moskva tento pohled posiluje tím, že svoji vakcínu Sputnik V nabízí, často úspěšně, i do dalších zemí. Skutečností ovšem je, že země ve vakcinaci zaostává ještě více než tolik kritizovaná Evropská unie. Ne že ta by si kritiku nezasloužila, ale je dobré vnímat všechna fakta.
Rusko zvolilo strategii vývoje vlastní vakcíny (přesněji vlastních vakcín, v současné době se očkuje ještě vakcínou EpiVacCorona výzkumného centra Vektor a další jsou ve fázi vývoje). Zahraniční očkování nepoužívá a paradoxně tak nastoupilo cestu vakcínového nacionalismu, který u ostatních států kritizuje.
Moskva svou vakcínu registrovala ve značně dřívější fázi než konkurenti. V té době byla vakcína testována na vzorku pouhých 76 vojáků, tedy zdravých lidí v dobré kondici. Tvrzení, že se jedná o „první registrovanou“ vakcínu, je pouhým marketingovým trikem, který má zakrýt realitu, jež je právě opačná – oproti západním konkurentům má tamní vakcína zpoždění.
V současné době je podle šetření na základě informací z regionálních očkovacích štábů (centrální statistiky se vydávají velmi sporadicky, respektive vůbec) v Rusku očkováno asi 3,23 milionu lidí. V praxi to znamená, že bylo očkováno 2,2 procenta obyvatel, a to i když jsou hlášeny případy nuceného očkování. K dosažení maximálního efektu jsou navíc nutné dvě dávky, a ty dostalo zhruba 1,7 milionu lidí. Rusko rozhodně nelze označit za očkovacího šampiona.
Mimo Moskvu a Petrohrad je problémem nedostatek vakcín, i tak ale třeba v Petrohradě dostalo alespoň jednu dávku 3,5 procenta obyvatel, ve Sverdlovské oblasti, kde leží Jekatěrinburg, 2,3 procenta atd. Srovnání s Českou republikou (v současné době asi 3,5 procenta obyvatelstva obdrželo alespoň jednu dávku, zhruba dvě třetiny z nich obě dávky) je trochu zavádějící například kvůli tomu, že v Rusku neplatí restrikce, co se věku či povolání týče.
Zajímavý příspěvek k situaci, kterým silně zpochybnil oficiální statistiky o počtech nakažených, měl moskevský starosta Sergej Sobjanin. Podle jeho tvrzení nemá Moskva žádné cíle ohledně toho, kolik lidí bude očkováno, protože se nemocí nakazila cca polovina její populace. Vzhledem k tomu, že Rusko deklaruje kolem čtyř milionů nakažených od začátku pandemie, a vzhledem k počtu obyvatel Moskvy kolem 12,5 milionu to vzbuzuje velké pochybnosti o tom, jak Rusko vlastně o nákazách referovalo. Pochybnosti budí i oficiální údaj cca 81 tisíc mrtvých, zvláště v kontextu nedávné informace Rosstatu o tom, že jen loni zemřelo v Rusku o 325 tisíc lidí více než o rok dříve a o 360 tisíc více, pokud by pokračoval trend poklesu úmrtí z minulých let (opraveno na základě upozornění čtenářů). Buď by to ukazovalo na velmi špatný reálný stav ruského zdravotnictví, nebo na, mírně řečeno, nepřesnosti ve vykazování případů.
Vakcína Sputnik má dvě odlišné složky, a proto je nutné k dosažení deklarované účinnosti cca 92 % aplikace obou dávek, byť již první podle předběžných studií poskytuje určitou ochranu proti symptomatickému průběhu nemoci. Tolik citovaná zpráva z časopisu The Lancet uvádí výsledky až po druhé dávce. Efekt po první dávce nezkoumala a pochopitelně nezkoumala ani účinnost proti různým mutacím, ať již britské či jihoafrické. Nemluví ani o případném riziku přenosu. Zde je nicméně fér dodat, že se reálná studie ještě neodehrála a sami autoři článku píší o tom, že teprve získali povolení k jejímu provedení. V současné době tedy existuje k ruské vakcíně opravdu jen omezené množství informací, Rusko navíc svým přístupem (i třeba k deklaracím počtů nakažených) transparentností zrovna nepřekypuje.
Vakcínová diplomacie
Rusko dodalo svoje vakcíny do přibližně 30 států, z nichž asi největší pozornost přitáhla dodávka do Argentiny. Dalšími zákazníky jsou třeba Mexiko, Maďarsko či Írán. Dodávky dosahují v případě Argentiny či Mexika tří set a dvou set tisíc, u Maďarska se mluví o čtyřiceti tisících dávkách, s tím, že během tří měsíců by mělo obdržet až dva miliony dávek, z toho 600 tisíc ještě v únoru. Slovensko vyjednávalo o zhruba polovičním počtu. Ruská vakcína přitom nemá klíčový souhlas od Evropské lékové agentury.
Spolu se zmíněnými dodávkami jednotlivé státy podepisují i další kontrakty, přičemž se jedná o řádově vyšší objemy. Rusko přitom nabízí vedle dodávek samotných také možnost participovat na další výrobě svojí vakcíny.
Situace, kdy Rusko nemá dostatek vakcín pro vlastní obyvatelstvo a zaostává ve vakcinaci za jinými zeměmi, a přesto dodává (či se chystá dodat) svoje vakcíny po světě, má několik vysvětlení. Asi nejméně pravděpodobným je altruismus, který by ruské vedení a obyvatelstvo vedl k tomu, že se jen tak o svoje vakcíny podělí s ostatními. Upřímně, takto nevystupuje žádná vláda na světě a není důvod si myslet, že ta ruská v tom bude postupovat jinak, byť pochopitelně ruští představitelé mluví z důvodu PR o nutnosti pomoci druhým (ani v tom není Rusko výjimkou). Druhou variantou, která je pravděpodobností podobná první, je možnost, že si ruské vedení zodpovědně uvědomuje celosvětový rozměr pandemie – tedy že dokud nebude naočkována takřka celá planeta, budou vznikat stále nové mutace, na které nemusí očkování fungovat.
Reálné důvody najdeme v oblasti politologie či teorii mezinárodních vztahů: Rusko prostřednictvím vakcíny rozšiřuje svoji „měkkou sílu“, a to bez ohledu na vlastní obyvatelstvo. Dodávky do dalších zemí ho prezentují jako moderní zemi, která je schopna vývoje něčeho tak sofistikovaného, jako je vakcína proti covidu, a zároveň zvládá dodávat vakcínu do zahraničí.
Zatímco první část této úvahy je asi jen sotva zpochybnitelná, ohledně druhé už to tak jisté není. Argentina do konce ledna obdržela jen asi 820 tisíc dávek ruské vakcíny, zatímco podle plánu měla získat pět milionů. Země jedná o možnosti ruskou vakcínu sama vyrábět, podobně jako třeba Maďarsko. Ze všeho nejvíc to tak působí, že zatímco západní firmy prodávají hotové vakcíny, Rusko prodává „licence na výrobu“. Ta se ale nemusí (pravděpodobně ani nemůže) ihned rozeběhnout.
Nejjednodušším a zároveň nejpřesnějším vysvětlením pak může být, že se prostě jedná jen o svého druhu marketing a sběr dat. Ruská vakcína byla testována pouze na ruském obyvatelstvu, data z jiných oblastí se stále sbírají. Z toho důvodu je nutné rozšířit Sputnik do různých prostředí tak, aby byly výsledky co nejprůkaznější. Proto část kontraktů mluví o testování, druhá o dodávkách. Vývoj vakcíny je poměrně drahý. Aby se zaplatila při relativně nízké ceně, musí se náležitě rozšířit. Tím, že Moskva poskytne první „ochutnávku“, vytváří (pokud ji přímo nepodmiňuje další objednávkou) pouto, které se může hodit při dalším vyjednávání. Rusko se tak snaží obsadit trhy, které jsou, vzhledem k tomu, že si západní země rozebraly vakcíny Pfizer/BioNtech či Moderna, relativně volné pro jiné výrobce, ještě předtím než konkurenti navýší svoji výrobu.
Pokud bychom měli udělat nějaký závěr, Rusko rozhodně není v produkci či vývoji vakcíny napřed. Naopak, svoje zpoždění dotahuje tím, že upřednostňuje dodávky do zahraničí na úkor ruských občanů. V současné době tak spíše prodává vzorky svého výrobku, zatímco hledá, kdo by vakcínu masově vyrobil, což je opět něco, v čem samo zaostává.
