KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Opětovné uzavření hospod a restaurací znovu otevírá otázku vztahu babišovského státu vůči (nejenom) této skupině podnikatelů. Kompenzace pro firmy zasažené státními restrikcemi zůstávají v mlze, nemluvě o nejasných dopadech na už tak hluboce schodkové státní rozpočty letošního a příštího roku.
Vláda v rámci „posledního pokusu“ o zastavení koronaviru zavřela v Česku hospody a restaurace, s menšími výjimkami pro hotelové restaurace a s možností „okénkového“ výdeje. Tento „restaurační lockdown“ je zatím na tři týdny, což v součtu s jarním, ještě delším uzavřením provozu představuje nálož, jež hrozí nevratnými škodami. Nemělo by se přitom zapomínat na totální uzavření dalších komerčních aktivit typu fitness center, aquaparků a podobně. Důležitým faktem je, že restaurace a hospody jsou otloukánkem od samého nástupu Babišova hnutí ANO k moci před sedmi lety. Vzpomeňme zavedení elektronické evidence tržeb v roce 2016, jež byla do značné míry zosnována právě proto, aby zatočila s údajnými nekalostmi v restauracích.
Část veřejnosti tehdy jásala, jak stát „konečně a po zásluze zúčtoval s částí podnikatelů“. Zaznělo ale i mnoho varování, že EET nedává smysl, je v podstatě kontraproduktivní, aniž by měla skutečné přínosy pro kohokoliv. K čemu jsou dnes státu ony stovky nových zaměstnanců přijatých na obsluhu celého systému? Čas a koronavirus oponou trhnuly. Vláda v podstatě ze dne na den už podruhé v roce zavřela podnikatelům „kšeft“ a hostinští se ocitli ve vážném ohrožení, proti němuž byla EET jen štábním cvičením.
Nejde o to prvoplánově odsoudit současné uzavření restaurací a jiných „volnočasových“ byznysů. Účinnost a epidemiologický přínos těchto radikálních sektorových opatření ukáže až budoucnost. Kardinální je nyní otázka přežití sektoru služeb v čele s restauracemi. Zvláště když uvážíme, že význam neprůmyslových (respektive nevýrobních) typů podnikání pro ekonomiku je ve skutečnosti mnohem větší (jejich podíl na HDP činí cca 60 %), než se domnívají i někteří významní politici.
