Když umírají velké historické osobnosti a mají-li čas něco říct, obvykle jim to nedá a zatíží dějiny nějakým poselstvím. Nejčastěji se snaží po sobě zanechat epochální vzkaz, a to i v případech, kdy by bylo daleko lepší na ně úplně zapomenout. Poslední slova Reinharda Heydricha svědčí o tom, jak málo politickým člověkem tento supermanažer zla byl. „Vrať se na Fehmarn,“ vzkázal své ženě.
Osobnost Reinharda Heydricha (1904 – 1942) je stejným dílem odpudivá jako přitažlivá. Není sporu o tom, že pokud by přežil a stanul na lavici obžalovaných, během Norimberského procesu by patřil mezi ty, jejichž vina před tváří lidstva a lidství by byla přesvědčivá. Heydrichův podíl na zločinech nacismu byl mnohokrát popsán; někteří autoři podlehli zlému kouzlu tohoto plavovlasého Sasa a vykreslili ho skoro jako jakéhosi árijského Saurona. Jiní z něj udělali sadistického vraha a ještě jiní zase homosexuálního Žida. Jedna část Heydrichova osobnostního ustrojení ale zůstává opomíjena, nejspíš proto, že je tak současná, že se z toho tají dech. Reinhard Heydrich byl především vysoce výkonným, na maximální efektivitu orientovaným manažerem. Kdyby dnes pracoval v nějaké korporaci, říkali bychom jeho jméno společně se jmény oslavovaných řečníků davoských dýchánků moderní plutokracie. A právě ti jsou jeho skutečnými dědici. Stejně jako Heydrich i oni (a s nimi armáda jejich kopií) jsou orientováni na výkon, aniž by byli zakotveni v morálních kategoriích a aniž by byli ochotní zamyslet se nad kontextem své činnosti.
Günther Deschner ve své pozoruhodné monografii přináší zajímavý pohled například do pozadí konstrukce holocaustu. Heydrich byl jednoznačně PROTI konečnému řešení a masovému vyvražďování Židů. Nevedly ho k tomu humanitární důvody. Chladně uvažující šéf říšské bezpečnosti si jen spočítal, že vlaky dopravující Židy na definitivní konečnou stanici budou chybět armádní logistice. Svůj názor neprosadil; přednost dostalo konečné řešení. Heydrich udělal co bylo v jeho silách, aby se tohoto odporného úkolu mohl zhostit – a pak ho narýsoval s hrůznou efektivitou.
Deschner mluví o „hypertrofované potřebě nejlepšího výkonu.“ Ať už Heydrich šermoval, věnoval se pětiboji, plachtil nebo létal ve stíhačce, dělal to vždy tak, aby byl nejlepší. A to za jakoukoliv cenu, včetně brutálního nátlaku na představitele mezinárodních šermířských svazů. Ty přinutil, aby změnili pravidla tak, aby umožňovala účast v soutěžích příslušníkům uniformovaných, nikoliv jen ozbrojených sil. Povedlo se mu totiž přetáhnout z armády do „své“ SD nejlepší šermíře…
Zlopověstná politika cukru a biče, kterou praktikoval v Protektorátu, je typickým příkladem Heydrichova cynicky manažerského přístupu. Do Prahy přišel přesvědčený o tom, že Češi patří za Polární kruh nebo do masových hrobů. Stačilo pár týdnů a pochopil, že obrovské množství v Protektorátu lze zkorumpovat. Na jedné straně bylo třeba pracovat jako o život. Na druhé straně dělníci dostali ozdravovny (třeba Luhačovice), první květen se stal Svátkem práce a tedy volným dnem. Spíš než „katem českého národa“ byl Heydrich jeho svůdcem.
Říká se, že o tom, jestli Heydrich je kladnou nebo zápornou historickou postavou rozhodlo jen místo a čas jeho narození. Kdyby přišel na svět třeba v Londýně nebo v New Yorku, pravděpodobně bychom ho dnes oslavovali jako jednoho z mužů, který se zasloužil o svět. Neexistuje totiž důvod domnívat se, že tento mocný muž byl nacistou, natožpak přesvědčeným. Vzpomínky lidí, kteří s ním přicházeli do styku, zejména Besta a Schellenberga, ho naopak odhalují jako člověka, pro kterého byl nacismus prostředkem, nikoliv cílem. Pro Heydricha byla Třetí říše obřím podnikem, kde mohl dle libosti dávat průchod své vůli k moci a technokratickým schopnostem.
