Sousední Rakousko odvolilo. Téměř osmdesát procent ze 6,4 milionů oprávněných voličů udělalo tečku za paralyzovanou velkou koalicí sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP) a o rok dříve, než se původně předpokládalo, poslali svou zemi doprava. Revoluce, kterou v podalpské republice občané svými hlasy způsobili, má pár hodin po uzavření volebních místností dva vítěze, jednoho poraženého - a velký otazník, co bude dál.
Slavit může Sebastian Kurz. Politikovi, který se ve 24 letech stal státním tajemníkem, o tří roky později šéfem rakouské diplomacie a ve 30 letech předsedou lidovců, se povedlo vytáhnout stranu z nakročené cesty do zapomnění a udělat z ní sílu, která smí vládnout. Pokud se tak stane, je tu jistota, že se Kurz stane nejmladším úřadujícím premiérem v Evropské unii.
Méně jisté už je, s kým bude vládnout a jak. Necelých dvaatřicet procent volebního zisku absolutní většinu v Národní radě nezaručuje, a má-li se koalice s SPÖ, v neoficiálním pořadí druhá, stát opravdu minu-lostí (o čem prakticky nikdo nepochybuje), nabízí se svazek se Svobod-nou stranou Rakousko (FPÖ). Tedy se subjektem, který stojí ještě více vpravo než Kurzovi lidovci. S více než 26 procenty je FPÖ předběžnou trojkou, a s ohledem na chystané vyloučení SPÖ jsou svobodní oním vítě-zem číslo dvě, který z klání vzešel.
Zhruba rok zpátky to přitom vypadalo jinak. Svobodní, pod vedením Heinze Christiana Stracheho, měli našlápnuto na post rakouské politické jedničky. Jejich kandidát porazil v předprezidentském rozstřelu oba adepty vládních stran a Rakousko mluvilo o Strachem jako o kancléři. Teprve loňský prosince určil, že se do Hofburgu nestěhoval Norbert Hofer z FPÖ, nýbrž Alexander Van der Bellen s podporou zelených.
Mezitím se rozjela stíhací jízda, již naordinoval lidovců Sebastian Kurz. Vymezil se ostře proti fenoménu migrace, s nímž si Evropa neví rady, což mu vrátilo důvěru středostavovských vrstev, kam lidovci vždycky patřili. Výsledkem je pole-position, na niž VPÖ právě dosáhla.
