KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Evropa končí s uhlím. Státy zřizují uhelné komise, konec doby uhelné zvěstují jako příchod spasitele a vypnutí poslední uhelné elektrárny vždy náležitě oslavují. Dopadne to ale většinou tak jako nyní v Rakousku. Naši jižní sousedé sice v dubnu slavně skoncovali s uhelnou elektřinou, o to více jí ale plánují potichu dovážet ze zahraničí. Jiné země končí s uhlím za cenu dramatického zdražení energií či plundrování amerických lesů, případně se řídí heslem „slibem nezarmoutíš“. Anebo pro ně skoncovat s uhlím není tak dramatické, protože s ním v novodobé historii ani nezačaly.
Ta zpráva zněla bombasticky a nebýt koronaviru, snad by oslovila kromě odborné veřejnosti i tu širokou: Rakousko uzavřelo elektrárnu Mellach u Štýrského Hradce a stalo se osmým státem v EU a jedenáctým v Evropě, který přestal vyrábět energii z uhlí. V celém Štýrsku okamžitě rozkvetly fialky, Vídeňané se v rámci karantény vyšli slastně nadechnout na balkony a v salcburské zoo se narodilo mládě bílého nosorožce... Nebo to bylo trochu jinak?
Elektrárna Mellach s instalovaným výkonem pouhých 240 MW vyráběla už tři desetiletí (!) jako poslední rakouský uhelný Mohykán jen něco málo přes 2 % rakouské elektřiny, zatímco dominantní podíl tradičně dodávaly vodní elektrárny (přes 53 %) následované plynovými (15 %) a větrnými (12 %). Uzavření elektrárny Mellach bylo tedy z hlediska emisí srovnatelné se situací, kdy některá z velkých elektráren v Česku odstaví jeden výrobní blok.
