KOMENTÁŘ TOMÁŠE ZDECHOVSKÉHO | Pokud má být výroba elektřiny (nejen) v Evropě čistší, neobejde se alespoň zčásti bez jádra. Proč? Protože žádný jiný relativně čistý a zároveň stálý a mohutný zdroj elektřiny zde zatím nemáme. Taková je realita, kterou bohužel mnozí stále nejsou schopní pochopit. Můžeme však vnímat jako dobrou zprávu, že postoj Evropy se v poslední době pomalu začal posouvat správným směrem.
Ještě před začátkem ruského napadení Ukrajiny, které dalo vzniknout současné energetické krizi, začala EU jako celek zaujímat pomalu vstřícnější postoj k jádru. To bylo na začátku roku 2022 spolu s plynem Evropskou komisí zařazeno dočasně mezi udržitelné zdroje. Stalo se tak díky naléhání Francie a postkomunistických zemí včetně Česka.
Zařazení plynu si zase vymohlo Německo. Nové bloky jaderných elektráren získají status zelených investic, pokud dostanou stavební povolení do roku 2045. Existující jaderné bloky budou moci také získat podporu, ale jen v případě, že jim bude vydáno povolení do roku 2040.
Dokonce i tento kompromis však byl (a stále je) pro některé trnem v oku: Europoslanci z vlivných výborů pro hospodářství a životní prostředí schválili v červnu usnesení požadující vyřazení jádra a plynu z taxonomie udržitelných zdrojů. Vyřazení jádra a plynu zabránilo až červencové plénum hlavně díky hlasům z nových zemí včetně Česka. Odpor stále přetrvává u obou našich sousedů v Rakousku a v Německu.
Pouze zástupné důvody
Svědčí o tom např. nedávné usnesení rakouských poslanců proti plánovaným jaderným minielektrárnám v Česku. Poslanci tamní Národní rady v prosinci jednomyslně přijali 15. prosince usnesení odmítající plány České republiky na výstavbu takzvaných malých modulárních reaktorů (SMR). Protest byl konkrétně namířený proti zamýšlenému projektu instalace malého modulárního reaktoru u jihočeské jaderné elektrárny Temelín v rámci tzv. jihočeského jaderného parku, který plánuje společnost ČEZ.
Co představovalo pro rakouskou stranu takový problém? V podstatě nic, s čím by nebylo potřeba počítat u jakékoli stávající jaderné elektrárny, která je v provozu. Celkový postoj rakouského parlamentu shrnul zelený poslanec Martin Litschauer, podle kterého by další reaktor znamenal více jaderného odpadu, více reaktorů by znamenalo významně větší riziko jaderné havárie a zmínil také to, že nebude do roku 2035 dodávat žádný proud a nebude mít přínos k ochraně klimatu.
Jenomže zelení odmítají i jaderné elektrárny, které normálně dodávají elektřinu do sítě. Jedná se tedy vesměs o zástupné důvody, přičemž tím skutečným důvodem je jen a pouze naprosto iracionální odpor k jádru.
Rakousko má sice většinu elektrické energie (zhruba 80 %) z obnovitelných zdrojů, nestačí jí ale pokrýt celou spotřebu. Musí proto elektřinu dovážet. A vtipné na tom je, že velkou část importované energie dostává od nás z Česka, kde více než třetina vyrobené elektřiny pochází z jádra. Za těchto okolností vyznívá rakouská protijaderná rétorika silně pokrytecky.
Německo by si mělo vzít příklad z Japonska
Podobným způsobem jako poslanci v rakouském parlamentu se předvedly německé spolkové země Berlín, Braniborsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko a Sasko, které se pro změnu vyslovily proti stavbě první jaderné elektrárny v Polsku. Ani zde není zdůvodnění ničím jiným než dalším omíláním zelených klišé. Jako důvod pro upuštění od jaderné energetiky v tomto případě posloužila havárie v Černobylu a ve Fukušimě.
Rád bych připomněl, že dokonce i na válkou zmítané Ukrajině, kde se nachází černobylská elektrárna, se jaderná energie podle předválečných údajů podílela více než polovinou na celkové produkci elektřiny. A co je důležité, jaderné elektrárny jsou v provozu i v komplikovaných válečných podmínkách.
I Japonsko postupně začalo několik let po havárii ve Fukušimě brát jádro na milost. V provozu je nyní 10 z 33 funkčních reaktorů a u některých dalších reaktorů se plánuje obnovení provozu. Nyní produkují tamní jaderné elektrárny jen 6,4 % elektrické energie. Podle plánu by do roku 2030 měl tento podíl vzrůst na 20 %.
Navíc Polsko se rozhodlo plánovat stavbu jaderných elektráren právě z toho důvodu, aby se zbavilo vysokého nyní zhruba 80% podílu uhlí na výrobě elektřiny. Mnohé z vás proto určitě napadne, co vlastně někteří zelení chtějí. Chtějí čistší energii, nebo pouze odmítnutí jádra? Pokud myslí vážně tu první možnost, dala by se předpokládat především ostrá vyjádření na adresu uhelné energie. To se ale neděje.
Jádro větším strašákem než uhlí
Jádro je tedy vnímáno jako větší strašák než uhlí, což už dnes nemůže nikoho překvapovat. Bylo to právě Německo, které mělo velkolepý plán do konce roku 2022 zavřít jaderné elektrárny (uhelné až mnohem později – v roce 2035) s tím, že výpadky budou nahrazeny plynovými elektrárnami zásobovanými plynem z Ruska.
Tento plán však, jak všichni už víme, vzal nakonec za své. Německý přístup se stal jednou z příčin dnešní krize. Ani za této situace nedošlo k významným změnám ohledně rozhodnutí uzavřít poslední jaderné elektrárny. Německo pouze odložilo původní záměr uzavřít jaderné elektrárny na konci roku 2022 až na 15. duben roku 2023. Odpor k jádru vítězí nad ekologií. Výpadky po jaderných elektrárnách bude muset minimálně nějakou dobu vykrývat „špinavé“ uhlí.
Kritika jádra tedy ve skutečnosti vůbec není zelená a v dnešní době působí naprosto trapně. Protijaderné pokrytectví některých zemí nepřestává za situace, kdy Evropa musí řešit energetickou krizi, udivovat.
Autor je europoslanec
