KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Válka na Ukrajině a energetická krize vyvolávají dojem, že podstatná část Evropské unie se probudila a začíná konat. Minimálně takto lze vnímat mediální obraz, jemuž jsme v posledních měsících vystavováni. Najednou je možné v energetice tu a tam postupovat racionálně, omezit závislost na ruském plynu, najít jednotu v dříve nepředstavitelných otázkách…
Přesto bych byl s těmito závěry opatrný. Existuje celá řada dějinných paradoxů, jejichž jsme nyní svědky a které nechávají velkou část evropských politiků zcela chladnými. Doufají snad tito aktéři v návrat starých pořádků?
Začít nemůžu nikde jinde než v Německu, protože to byli jeho politici, kdo vtiskl EU svoji představu o takzvané zelené tranzici, která se s velkým rachotem zhroutila. Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku měl zajistit uhlíkový plyn, samozřejmě z Ruska.
Ve chvíli, kdy se ukázalo, že tato představa je obtížně naplnitelná kvůli válce na Ukrajině, přišlo Německo a následně Evropská unie s plány na vybudování obrovského vodíkového průmyslu, a to zhruba do roku 2030, což je za nějakých sedm let. Je to věc, o níž se nediskutuje – na evropské úrovni se bere za jisté, že časem vyměníme ruský plyn za vodík.
Pojďme tyto představy poměřit s realitou. Jak nedávno ve svém článku upozornil web BBC, není to zdaleka poprvé, kdy vodík vyvolává velké naděje. První takovou vlnu jsme zažili v 70. letech minulého století a druhou v 90. letech. Jednou se ale objevila ropná krize a podruhé obavy z klimatické změny.
Vodík boom nezažil, navzdory siláckým prohlášením. Proč by to tedy tentokrát mělo být jinak?
