KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Berte tento článek jako příležitost zbavit se toho nepříjemného zlozvyku říkat lidem, co mají brát jako příležitost.
V devadesátých letech zlidověl reklamní slogan „vidíme byznys za vším“. Fajn, šlo, pokud si dobře pamatuju, o ekonomické zpravodajství, tam takové, řekněme, stereotypní vidění dává smysl. Jsou lidé, kteří za vším vidí třeba celosvětové spiknutí. Nebo kulturu útlaku. Tuhle se kdosi nechal slyšet, že ho utlačují SUV. Další vidí za vším globální oteplení, jiní zase farmakolobby, další spiknutí elit, jiní spiknutí kapitálu… Možností „vidět za vším něco“ je dost a člověk má leckdy problém ne najít, co by za vším mohl vidět, ale ubránit se pokušení.
Populárním sportem se stalo vidění příležitostí. Však víte: Vnímejte pandemii jako příležitost. Krachují hospody? Dívejte se na to jako na příležitost. Rostou ceny energií? Je to příležitost. Válka? Příležitost!
Jo, něco málo pozitivního jsem na tom ochoten vidět: v době obecné beznaděje je fajn říct si, že každý šedý mrak má stříbrný okraj, že osud jedny dveře zabouchne a další otevře, nebo něco podobného. Čistě proto, aby lidé nepropadali chmurám, trochu se vzchopili a dostali alespoň nějakou dávku optimismu.
Jenže lidé, co vidí příležitost za vším, způsobují, že tenhle efekt pomalu vyprchává. Dalo by se říct, že pozorujeme jeho inflaci (inflace je samozřejmě taky příležitost, kdybyste pochybovali). Z obratu, který snad někdy v těžkých dobách mohl pomáhat, se stalo klišé, prázdné, duté, nudné – a dnes skoro i drzé.
