KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Ve veřejné debatě kolem energetické krize zakořenila celá řada absolutních nesmyslů, dezinformací a špatných analýz. Některé z nich jsem pojmenoval ve svých posledních textech, jeden jsem si šetřil na text samostatný. Je jím i u ekonomů oblíbený argument, že potřebujeme zdanění nadměrných zisků v energetice, protože energetické firmy vydělaly na souhře okolností, kterou nemohly ovlivnit. Zastánci těchto argumentů obvykle ještě doplní slovní spojení „trh selhal“. Nic nemůže být vzdálenější realitě.
Řada takzvaných uhlobaronů investovala miliardy eur, korun či dolarů do fosilních zdrojů, které byly neustále označovány za zastaralé, překonané a podobně. Kvůli emisní povolence se výroba z uhelných i plynových elektráren postupně prodražovala, zisky energetických koncernů se tenčily. Stačí se podívat na výsledky českého ČEZ, jehož zisk mnoho let klesal a slýchali jsme, že už to nebude jinak. Před dvěma roky akcie firmy stály nějakých 450 korun, nyní oscilují kolem 1000 korun.
To není samozřejmě náhoda. Zhruba před dvěma lety si i většina investorů dokázala spočítat, kudy se budou ceny elektřiny ubírat. Byla to jistá koupě. Válka na Ukrajině tento trend jen zesílila, problémy s jadernými elektrárnami ve Francii dílo dokonaly. Zatímco obyčejní, ale bystřejší jedinci dokázali vývoj odhadnout možná několik málo let zpět, takzvaní uhlobaroni jen šli za jasnou představou, za přesvědčením, že když Evropa bude odpojovat další a další energetické zdroje, nebude je nahrazovat spolehlivými zdroji a zvolí jen nespolehlivé obnovitelné zdroje, musí přijít okamžik, kdy se situace „zlomí“. To se teď stalo.
