KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Přinejmenším od roku 2013 a nyní již legendárního protivládního puče jsme žili v poněkud pokroucené mediální realitě. Minimálně pokud jde o realitu investigativní. Úniky z trestních spisů se staly pravidlem, poměrně významná část novinářů už dávno rezignovala na alespoň minimální presumpci neviny a státní zástupci se stali nedotknutelnou kastou, přičemž jakákoliv jejich kritika byla vydávána takřka za ohrožení právního státu.
Pozornost minimálně od roku 2011, kdy se poprvé začal přetřásat pojem protikorupční revoluce, přitahovalo zejména Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a jeho šéf Ivo Ištvan. Jeho jméno bude navždy spojeno s dobou, která zničila nespočet nejen politických životů od komunální po celostátní úroveň. Je to také období, na jehož konci je vyřešených a odsouzených korupčních kauz výrazně méně než kauz mediálních.
I proto jsem s velkým zájmem sledoval analýzu fungování Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jejíž výsledky zveřejnil minulý týden ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Zatímco výsledek se dal očekávat, mediální reakce tomu příliš neodpovídá. Analýza ukazuje, že třetina státních zástupců měla vedoucí pozici (pravděpodobně kvůli tabulkově vyššímu platu), výdaje na cestovné a spol. byly vyšší než na Vrchním státním zastupitelství v Praze, které je ovšem třikrát větší a výrazně vyšší byly i požadované náhrady za nezákonná trestní stíhání.
