ČESKÉ ŠKOLSTVÍ OČIMA PETRA CHÁRY | Školní chodbou se rozléhá hrobové ticho. Zrovna se vyučuje zeměpis. Otevřeme dveře do třídy, slyšíme monotónní výklad a zvuk křídy klouzající po tabuli. Občas pedagog označí ukazovátkem místo na mapě, na které dohlédnou maximálně žáci z druhé řady, načež pokračuje v prezentaci. Frontální typ výuky v českých školách stále zůstává, a dokonce převažuje. Učitel je kazatelem a žáci posluchači, kteří si rychle zapisují každé slovo, aby je v testu náhodou něco nepřekvapilo. Zdá se totiž, že nejde primárně o rozvoj dětí, ale jen o jejich známky.
Asi každý z nás si ze svých školních let vybaví alespoň jednoho pedagoga, který zněl, jako by znal nazpaměť celou učebnici. Žádná přidaná hodnota. Odvykládal, co podle sylabu musel, u toho psal ve větách na tabuli, druhou rukou text současně mazal. Nestíháte, najděte si to po hodině v učebnici nebo opište od spolužáka. Nemůžeme se zdržovat a na dotazy není prostor, abychom skončili včas. Věřím, že jsme se v řadě věcí posunuli, jak na straně učitelů, tak samotných škol. Prací učitele přece není diktovat, ale UČIT.
I přesto čeká české školství ještě velký kus práce. První vlna „modernizace“ proběhla, ve většině škol tabuli s křídou nahradily projektory nebo interaktivní tabule. Role, jakými se studenti a vyučující podílí na výuce však zůstala stejná. Žáci sedí v řadových lavicích, jako v kostele nebo divadle, a vyučující hraje své 45minutové představení, které budou muset žáci u zkoušky přesně zopakovat. Teď jsme si představili nejen český model tzv. frontální nebo také výkladové výuky, která je u nás stále využívána ve většině předmětů. I přesto, že je pedagogy, psychology i výzkumnými pracovníky dlouhodobě potvrzováno, že pozornost u výkladu výrazně klesá s každou další přibývající minutou.
Nevýhoda využívání pouhého výkladového vyučování se nejvíce projevila během dvou let „coronavýuky“. Pedagogové viděli v prvních měsících své žáky maximálně přes monitor, a pokud nedokázali aplikovat interaktivní výuku, účinnost a efektivita jejich přednášení byla mizivá. Děti výklad nevnímaly, protože věděly, že je za nepozornost nečeká žádný trest, pokud si tedy hodinu vůbec zapnuly. Nebylo tedy divu, že žáci po návratu do škol zaostávali nejméně o čtvrt roku.
