KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Letní politická krize kolem výměny ministra kultury nastolila téma role prezidenta v ústavním systému. Řádný termín příštích voleb je sice až za více než tři roky, ale manévrování Miloše Zemana otevírá řadu otázek, na které si musíme odpovídat už nyní.
Co bude po Zemanově éře? Vytvořil současný prezident nové ústavní zvyklosti? Znamená to, že každá další hlava státu půjde už jenom v jeho stopách? Bude příštím maximem možného na Pražském hradě jiný Miloš Zeman jen s trochu lidštější tváří?
Proč se politické strany už od minulých prezidentských voleb alibisticky stylizují do role, že se jich prezidentská volba vlastně netýká? Navzdory tomu, že mocenská pyramida se otáčí k Hradu, který jim bere jejich vlastní pravomoci? Skončíme v poloprezidentském systému na zapřenou? Budeme následovat ostatní země střední a východní Evropy, které v přímé volbě hlavy státu hlasují pro absolutně neznámé a politicky nepopsané sympaťáky s dobrým mediálním příběhem?
Na každou z těch otázek by se dalo odpovídat na mnoha stranách. To, že si je pokládáme dnes a ne před deseti lety, je výrazem krize demokratického vládnutí v Česku ročník 2019, kterou – mimo jiné – přinesla přímá prezidentská volba.
