Každý národ má svou pohnutou historii. Ta naše novodobá je lemována zejméná bojem s dvěma zly, které nás ve 20. století obklopovaly, nacismem a komunismem. V minulém týdnu jsme si připomněli jedno smutné výročí z tohoto osudového zápasu naší země. Uplynulo 50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.
Půl milionu vojáků a více než šest tisíc tanků nám přijelo vysvětlit, že v komunistickém táboře se nediskutuje a neodchází se z něj, leda nohama napřed. V prvních týdnech stála invaze život 108 lidí a více než 100 000 lidí z ČSSR emigrovalo. Ovšem jejich nezměrná tragédie byla teprve začátkem.
Invaze znamenala především obrovskou ránu pro duši tohoto národa. Zjistili jsme, že máme své zrádce a že komunismus se reformovat nedá. Pod namířenými samopaly přišla spousta lidí o svou rovnou páteř a doba po okupaci, doba normalizace, nás ovlivňuje v podstatě doteď.
Prezident mlčící, premiér spící
A podle toho vypadalo i připomenutí této tragédie. Žijeme totiž v podivných politických časech. Prezident republiky, od kterého každý čeká, že bude podobně silné symboly našeho národa připomínat jako první, tak mlčel. Důvod jeho mlčení se nikdo nedozvěděl, ale pachuť zůstala obrovská. Jeho nedávný rozhovor pro jedny nejmenované noviny, ve kterém uvedl, že "k výročí okupace by měli mluvit jen ti, které tato okupace ovlivnila", je svým způsobem vypovídající o marastu, v jakém se nyní nacházíme. My totiž tou symbolikou okupace jsme ovlivněni všichni doteď, a to výrazně.
