KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Čas od času se vynoří nápad, že by česká nelevicová opozice měla vytvořit stínovou vládu. Jeho autoři si od toho slibují průlom v matném fungování pěti nevládních parlamentních stran. Jde ale o typické zapřahání povozu před koně.
Klíčové je přece úplně něco jiného. Přesněji odpověď na otázku: chci mít příští podzim ve sněmovních volbách o 1 až 3 procenta lepší výsledek (Piráti, ODS), chci se dostat znovu o prsa do poslanecké sněmovny (TOP 09, STAN, KDU-ČSL), anebo chci porazit Andreje Babiše a vymést ho ze Strakovy akademie?
Protože si česká opozice zvolila první strategii, jsou dnešní úvahy o stínové vládě k ničemu. Při tomto nastavení by připomínala peroutkovský stín kočího, který stínem kartáče myje stín kočáru. Stíny stínů.
Více či méně funkčních stínových vlád tu v minulosti bylo několik. Měl ji Miloš Zeman proti Václavu Klausovi v polovině devadesátých let, následně vytvořila stínovou vládu čtyřkoalice proti stranám opoziční smlouvy (ČSSD, ODS). V letech 2003-2006 řídil stínovou vládu Mirek Topolánek proti vládám ČSSD a nakonec Jiří Paroubek proti Mirku Topolánkovi.
Všechny stínové vlády měly jedno společné: odehrávaly se ve fakticky dvojpolárním politickém systému. Jádrem takové stínové vlády byla dominantní opoziční strana, většinou s dominantním lídrem.
