GLOSA JANA PALIČKY | Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Ne že by tato poučka neplatila tak nějak univerzálně, ale když zemře kontroverznější osobnost, platí dvojnásob. Ani náhlá smrt Petra Kellnera není v tomto ohledu výjimkou. Žně neskrývané radosti nad úmrtím člověka, který se „provinil kapitalismem“ na sebe na sociálních sítích nenechaly dlouho čekat. Nasaďte si ochranné oděvy a ponořte se do hlubin žumpy stvořené těmi, kteří – jak je ostatně jejich dobrým zvykem – nevyužili svého práva mlčet.
Než se dostaneme k leitmotivu tohoto textu, začněme stručným manuálem jak postupovat, když zemře osobnost, kterou nemáte rádi. Pokusím se to sepsat dostatečně blbuvzdorně, aby došel pochopení i u těch pomalejších.
1)
Zdržím se komentáře, kterým bych kopal do mrtvého. Beztak z toho vyjdu jako idiot.
2) Pokud se odmítám řídit bodem jedna,
několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, dám si heřmánkový
čaj na zklidnění rozbouřené mysli a vrátím se k bodu jedna.
3)
Pokud ani bod dva nepomůže, přijímám, že budu za idiota, a pustím se
do sepisování komentáře.
Tolik k manuálu a nyní už slibovaný výběr z klávesnicových hroznů těch, kteří
došli k bodu tři.
Když se potvrdila zpráva o
úmrtí nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, bylo už víceméně
jasné, že neúnavní internetoví bojovníci proti kapitalismu
budou mít div ne druhé Vánoce. Ostatně, když už vytoužený pád
kapitalismu nepřišel a nepřijde, pád helikoptéry s konkrétním kapitalistou musí soudruhům stačit k radosti. Teď
už jde jen o to, jak tu radost vyjádřit tak, aby nebyla příliš
okatá. (I když úplné ztrátě zábran kromě vlastní
soudnosti vlastně nestojí nic v cestě.)
