KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Vztahy Česka a Ruska jsou už nějakou chvíli v rovině „nekomunikace“ a nezájmu ze strany Moskvy. Po epizodě kolem odstranění sochy maršála Koněva se i formální vztahy staly nestandardní a nehledě na běžné kanály se o nich mají bavit „vládní zmocněnci“. Česko by mělo chtít řešit samotnou jejich podstatu a podle přístupu protistrany je přenastavit. Je to krok, který je s ohledem na vývoj v Rusku, v jeho zahraniční politice i mezinárodních vztazích celkově prostě nevyhnutelný.
Podle bilaterální česko-ruské smlouvy „o přátelských vztazích a spolupráci“ z roku 1993 by se měla setkání na úrovni nejvyšších představitelů konat „zpravidla jednou ročně“, jak uvádí článek 5. Text a duch tohoto dokumentu je pojatý jako rámec pro rozvoj vztahů mezi dvěma demokratickými a vzájemně se respektujícími zeměmi, které mají společný zájem na spolupráci a míru v Evropě. Skutečnost je ale taková, že tato smlouva je dnes díky Rusku překonaná.
Ministři zahraničí se naposledy potkali v roce 2005, premiéři v roce 2013 a prezidenti v roce 2017. Je přirozené a v případě podobně asymetrického vztahu velké a menší země logické, že prezidenti a premiéři se setkají jednou za několik let. Ministři by ovšem měli být v kontaktu pravidelném právě zhruba každý rok. Dnes to tak není, protože Rusko prostě nemá chuť. Své zájmy prosazuje jinak.
Dnes již legendární je snaha o bilaterální setkání v době ministrování Karla Schwarzenberga. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov to s finesou v tamní diplomatické tradici ignoroval a podvolil se až tehdy, když se z toho v roce 2009 stalo setkání s ministrem zahraničí předsednické země EU za účelem přípravy summitu EU-Rusko na úrovni hlav států a vlád.
