KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Pro spokojený život v České republice se dlouhodobě ukazuje jako největší překážka schopnost pamatovat si, co a jak se odehrálo, alespoň dva roky. Jako veterán devadesátých let, potrestaný za hříchy mládí tím, že si spoustu věcí pamatuju, vím, o čem mluvím.
K bonmotu o historii, že kdo ji nezná, musí si ji zopakovat, můžu doplnit rezignované „... kdo ji zná, musí za trest sledovat, jak ji ti první opakují!” Třeba to o vládě odborníků. Nebo o nepolitické politice.
Já jsem nějakým způsobem schopen pobrat obsah tohoto termínu v kontextu doby, kdy vstoupil do veřejné diskuse. Rozumím jeho podstatě. Ale snad proto vidím, že to, co se pod tímhle termínem často skrývá dnes, je doslovná karikatura. Dovolte mi to rozvést.
Jednou za čas, když frustrace z veřejného obrazu demokratických institucí dosáhne nějakého lokálního maxima, materializuje se v éteru mlhavý přelud nepolitické politiky, doprovázený čtyřmi apokalyptickými jezdci, kteří se jmenují „vláda odborníků“, „protikorupční hnutí“, „silný lídr“ a „dobré úmysly“, a vrhne svůj stín do médií.
Uhranutá média pak začnou vyprávět báchorky o tom, že vedení země je v rozkladu, a že je tentokrát ale už opravdu potřeba s tím něco udělat, „vrátit politice její mravní rozměr“, někdo přihodí i „ideály TGM a Václava Havla“, a už to jede…
