Když bylo v prvním lednovém týdnu roku 1977 zveřejněno prohlášení českých a slovenských disidentů s názvem Charta 77, začala komunistická státní moc její autory a signatáře ostře perzekvovat a zároveň se rozhodla dát najevo „lidu“, že „kulturní elita“ stojí pevně za ní. Dne 12. ledna proto vyšel v Rudém právu článek s názvem „Ztroskotanci a zaprodanci“ a dva týdny nato, 28. ledna, byli do Národního divadla svoláni národní, zasloužilí i další umělci – spisovatelé, výtvarníci, architekti, herci, zpěváci a obecně muzikanti a veřejně známé osobnosti, aby text Charty manifestačně odsoudili a stvrdili svoji loajalitu vůči režimu. V pátek od tohoto dne uplynulo pětačtyřicet let.
Vláda, kterou necelých dvě stě padesát podpisů pod Chartou 77 rozzuřilo, což mělo, myslím, jistou vypovídací hodnotu o její sebedůvěře, mohla být s reakcí „kulturní elity“ spokojena. Mezi signatáři tzv. Anticharty byli uvedeni téměř všichni, kteří ve veřejné sféře něco znamenali, včetně Cyrila Boudy, Karla Gotta, Vlastimila Harapese, Bohumila Hrabala, Karla Högera, Rudolfa Hrušínského, Miloše Kopeckého, Vladimíra Menšíka, Vladimíra Párala, Jiřího Sováka, Jana Wericha a mnoha dalších. Někteří z nich později tvrdili, že prohlášení odsuzující Chartu 77 nepodepsali, nebo že podepsali pouhou prezenční listinu na propagandistické akci, a bránili se i soudně, většinou ale marně. Celkového efektu bylo dosaženo.
Co si umělci, o jejichž podpisech není pochyb, o celé akci včetně „Provolání československých výborů uměleckých svazů“, které přečetla herečka a přesvědčená komunistka Jiřina Švorcová a které bylo později zveřejněno pod názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, mysleli, se úplně přesně nikdy nedovíme, třebaže se k tomu mnozí po roce 1989 v rozhovorech i písemných vyjádřeních vraceli. Odhadnout to ale není příliš těžké. Zcela nepochybně to byla pozoruhodná směs ponížení, vzteku, hanby a výčitek, strachu a úlevy (ano, i úlevy, pramenící z vědomí „mám to za sebou, teď už mi snad dají pokoj“), i – v některých případech – zlhostejnělého cynismu, což jsou pocity, jež byly pro život v časech husákovsko-bil’akovsko-jakešovské normalizace příznačné nejen pro tzv. elity, ale pro mnoho „obyčejných“, bezejmenných lidí žijících v zemi jménem Československá socialistická republika. Ať se cítili tak či onak, jedno měli první i druzí, troufnu si, po pětačtyřiceti letech, říci, společné: Nikdo z nich si neuměl představit, že dožije svůj život v jiném režimu a v jiných podmínkách, než jaké byly ty ze druhé poloviny sedmdesátých let. Aby bylo jasno – předchozí větu jsem nenapsal proto, abych se „posmíval“ jejich naivitě pouhých dvanáct let před listopadem 1989. To ani náhodou. Drtivá většina obyvatel ČSSR včetně velké části disidentů i, abych byl spravedlivý, prominentních západních „kremlologů“, podobně uvažovala ještě o řadu let později, kdy už v Sovětském svazu vládl jako generální tajemník ÚV KSS Michail Sergejevič Gorbačov, jehož politika perestrojky a glasnosti (přestavby a informovanosti) byla jednou z příčin blížícího se pádu, řečeno s Ronaldem Reaganem, „říše zla“.
Vraťme se ale zpátky, do sedmdesátých let, a využijme přitom toho, že jsem se už zmínil o (celo)světovém kontextu. Bez jeho pochopení totiž nelze porozumět ani něčemu tak ryze českému či československému, jako byla Anticharta. Sedmdesátá léta minulého století, čtvrtá dekáda studené války, byla, snad kromě bezprostředně poválečných časů nejlepším obdobím, jaké Sovětský svaz, „první země socialismu“ či „první země socialistického tábora“, ve svých dějinách prožíval. „Imperialistické“ Spojené státy americké byly paralyzované aférou Watergate a jejími devastujícími důsledky, potupnou porážkou ve Vietnamu a, v neposlední řadě, ropnými šoky, nemluvě o vládě nejméně schopného prezidenta od roku 1945, Jamese „Jimmyho“ Cartera (v Bílém domě v letech 1977–1981). O „evropském Západu“ platilo v zásadě totéž; i on prožíval svá, jak napsal Paul Johnson, „kolektivistická sedmdesátá léta“ v depresi a deziluzi, jež byly dány zčásti přirozenou, logickou kocovinou po „swingujících“ či „revolučních“ šedesátých letech, zčásti vlastními vnitropolitickými a ekonomickými těžkostmi.
