KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Pokud bych měl říct jednu „národní vlastnost“, která mně na Češích vadí nejvíc, byl by to všudypřítomný pesimismus. Hledáme si pro něj důvody všude. Určitě řadu z vás rodiče učili, že máte „očekávat to nejhorší, protože pak nebudete tolik zklamáni“.
Je to vlastně taková variace na ruského politika Viktora Černormyrdina, který po měnové reformě v roce 1993 pronesl památnou větu: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“.
Podobný toxický přístup vidíme všude kolem sebe i dnes, kdy Česko zažívá nevídané vzepětí. Začínám být alergický na několik vět, které se v různých variacích neustále opakují. Namátkou:
- „Je skvělé, že Češi pomáhají, ale počkejte, až je to přejde. Budou je chtít vyhnat.“
- „Stejně si za prezidenta po Zemanovi zvolíme někoho ještě horšího. Jsme národ debilů.“
- „Na válku všichni zapomenou a budou se starat jen o vlastní peněženku.“
- „Ukrajincům najednou pomáháte a Syřanům nepomohl nikdo!“
Neříkám, že se nic z výše řečeného nestane, nebo nestalo, ale nikdy jsem nepochopil, proč bychom se tím měli tak moc zatěžovat. Většina z nás si pravděpodobně uvědomuje, co je v současnosti nejen na Ukrajině skutečně ve hře, ale šíření oné „blbé nálady“ nepomůže vůbec ničemu. Naopak.
Už zatraceně dlouho přitom nebylo tolik důvodů ke skutečnému optimismu – výrazně většímu, než jaký zažíváme po výhře na fotbalovém či hokejovém šampionátu.
1) Posun od pragmatického k hodnotovému přístupu
Loňské parlamentní volby jsou skutečně pozoruhodným okamžikem hned z několika důvodů, ale jeden zůstává dodnes upozaděný, i když je podle mě vůbec nejvýraznější. Je jím zjevný ústup od pragmatické politiky, kterou porazila politika hodnotová. Stovky miliard korun, kterými Andrej Babiš zasypal svoje voliče, brutální emoce, které voličům servírovaly SPD či Volný blok či protikorupční rétorika oblíbeného expolicisty nestačily na úplně obyčejné hodnoty svobodné demokratické společnosti.
