Před osmdesáti lety umřel prezident Masaryk. Ikona republiky, v dobrém i ve zlém. V Lánech. Zrovna tam, kde si teď podává dveře Zemanova věrchuška s befely z Moskvy a z Pekingu. „Ne Masaryk, ale Lenin!“, řičeli prý o tři roky dřív komunisté ve Vladislavském sále, když tehdy Masaryk o rovných tři sta hlasů pokořil v prezidentské volbě jejich Gottwalda. Tragické konce s arcilotrem bolševiků tu pak známe všichni, za sloku o nenáviděném tatíčkovi vlasti se šlo už za pár let rovnou do Jáchymova. Kdo nevěřil, ten teď žasne, historie se zas opakuje.
Masaryk je v Lánech znova tabu a Lenin tam má fraucimor. Od Ovčáčka z Haló novin a Nejedlého se zatutlanou ruskou minulostí a vazbami v Kremlu až po Zemanova tajemníka Hlinovského z předlistopadového politbyra KSČ a hlavouna svazáků i Mynáře bez prověrky, zato s důvěrou Putina. Nejde přitom jenom o ně. Miloš Zeman o výročí svého prapředchůdce ani nezakopl ještě z jiných důvodů... Masaryka, kterého míval všude plná ústa, teď vyměnil za kostelecký prejt. A za podporu v prezidentských volbách. Už ho k ničemu nepotřebuje, zato souzní s komunisty a s Babišem. Třeba Semelová je v potřebné partaji totéž kápo jako Klement a s Masarykem jsou tam odjakživa na štýru. A v kolonkách u Bureše se na Masaryka už vůbec nehrálo, právě naopak. Kdo mu fandil místo Husáka, měl v jeho svazku hned škraloup a Bureš dělal kariéru. I v Kremlu je jméno Masaryk ve spojení s československými legiemi v Rusku doteď málem zločinem. Ani sešup mysli a celé žoky lihovin ale zatím nebrání Zemanovi sčítat a odčítat. A Masaryk mu letos vyšel v mínusu. Piety s první hlavou státu se tak nakonec ujali občané, muzea, knihovny a veřejnoprávní média. Prezident dolních deseti milionů na ni neměl čas. Místo chvíle u pomníku velikána, jehož měl dřív ve štítě, probíral na Hradě s Babišem kudy kam před kriminálem z Čapího hnízda.
