Každá generace má pocit, že ta následující je horší, že opustila dobré mravy, zhrubla a nectí žádné hodnoty. Těžko říci, jestli je to objektivně pravda. Nebo to vychází z hluboce zakořeněného pocitu jinakosti a přirozené proměny, kterou lidstvo automaticky po generace prochází?
Za poslední léta však vnímám větší posun. A to i v základních lidských hodnotách, které já osobně už odmítám překračovat s odůvodněním modernosti či pokroku. Často nejméně tolerantní jsou právě ti, kteří mají tolerance plná ústa. Různá komunisticko-anarchistická uskupení sice na všechny strany hlásají solidaritu a toleranci, ale jejich nenávist k odlišnému názoru a k lidem dosahuje takových rozměrů, že neváhají ničit cizí majetek, důstojnost či soukromí lidí a ještě se tím chlubit. Chci věřit, že je to jen výstřelek několika bláznů a úzkých mediálních bublin a ne rozvíjející se tendence ve společnosti jako celku.
Prostě to nevyrovnáš
Toto zamyšlení jsem se rozhodla dát na papír, když jsem nedávno narazila v jednom levicovém online deníku na článek s názvem "Proč už nejsem gentleman". Autor v něm zeširoka popisuje své pohrdání gentlemanstvím, prý je to buržoazní a konzervativní přežitek. Podle něho dostatečně nerespektuje ženu jako rovnocennou muži a tím pádem dochází ke všem nedorozuměním, vysoké míře rozvodovosti a nešťastnému a nenaplněnému životu, který i autor zjevně zažívá. Prý kvůli tradici gentlemanství, a proto útočí na celý svět a obviňuje jej z nerovnosti.
