Covid překryl prakticky veškeré zpravodajství do té míry, že jste si možná ani nevšimli divokého růstu ceny emisní povolenky. Zjednodušeně řečeno je to cena, kterou průmyslové firmy v Evropě zaplatí za vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého. Ta se přitom v současnosti blíží hranici 60 eur za tunu a je tak dvakrát vyšší než na začátku pandemie.
Dopadů takového vývoje je tolik, že je lze jen těžko jednoduše popsat. Každopádně platí, že experti očekávali pro letošek cenu povolenky kolem 40 eur a kolem 80 eur v roce 2030. Všechny tyto odhady nyní můžeme hodit do koše, hovoří se o rychlém růstu povolenky na úroveň kolem 100 eur. Opět zjednodušeně řečeno se dá říci, že vypouštění emisí je mnohem dražší, než se čekalo a mnohem dražší než kdykoliv v minulosti. Pokud k tomu započítáte neochotu bank financovat, stojíme skutečně na prahu zelené revoluce. I ta má ovšem několik zásadních problémů, na něž momentálně nedokážeme úplně dobře odpovědět.
Pokud působíte v evropském průmyslu, celkem snadno nárůst ceny dokážete promítnout do vyšší ceny pro evropské zákazníky. Nedávno to poměrně pregnantně shrnul šéf evropské ocelářské asociace Axel Eggert v rozhovoru pro Financial Times. „Dřív jsme problémy neměli, protože cena byla nízká. S jejím růstem se ovšem do skutečných problémů dostáváme. Jedním z nich je, že naše konkurence ve světě se s ničím podobným nemusí potýkat. Druhým problémem je, že je mnohem složitější investovat do nových technologií,“ uvedl.
Čínští oceláři svojí produkci v Evropě logicky prodají levněji než domácí výrobci. A to i v případě, že započítají vyšší poplatky za dopravu. Tohle se nezmění ještě mnoho let. Evropská unie se sice chystá žádat obdobu uhlíkové daně od výrobců ze třetích zemí, ale stane se tak nejdříve v roce 2023, ale může to být i výrazně později. Pokud vám tak někdo ve vládě bude tvrdit, že na Ostravsku třeba zůstane hutní výroba, tak pravděpodobně lže, nebo jí chce dotovat ze státního. První možnost je pravděpodobnější.
