KOMENTÁŘ VOJTĚCHA BEDNÁŘE | Zásadní společenské změny nevznikají jako důsledek nárazových dějinných událostí, nepřicházejí formou blesku z nebe. Situace k nim spěje dlouhodobě. Nyní před námi jedna taková výzva leží. Měli bychom usilovat o to, aby nenastala.
Když někdy před deseti roky média, politici, ale vlastně všichni oslavovali konec ekonomické krize, byly hlasy, které říkaly, že to není navždy a že idea globalizace přináší nejenom globální prospěch, ale i rizika, v menšině. Následovalo období rychlého růstu a prosperity, jak pro firmy, tak domácnosti a samozřejmě stát, ale ve stínu blahobytu se zcela spolehlivě začal objevovat přízrak nových problémů. Otevřeně se o nich hovořilo někdy od roku 2017, ačkoli nikdo nedokázal jasně říct, co by mělo být příčinou budoucích obtíží. Více než čímkoli jiným tak byly chimérou, neurčitou obavou, kterou automaticky dosazuje mozek lidem, jež se mají dobře, aby je udržel v pozornosti pro případ, že skutečně přijde něco nechtěného.
Následovaly dva roky globální pandemie, která nás nepoškodila ani tak ekonomicky, jako především pokud jde o rozvrat naší představy o bezpečném světě. Covid zapůsobil jako exogenní stresor celosvětového dosahu. Tragický osud zažívají i ti, které virus „pouze“ vyděsil. Pokud od společnosti očekáváme výkon – ve smyslu intelektuálním a ekonomickém – zcela bezpodmínečně ji po tomto dlouhém přetížení musíme dát prostor se zotavit v podobě ne nutně dlouhého, ale nepřerušeného období klidu.
