„Být to můj kluk, dám mu facku přes celou hubu.“ „Kopal bych ho do prdele až domů.“ „Urazila bych jim držky.“ Takhle někteří lidé na sociálních sítích reagovali na čtvrteční veřejná protestní vystoupení studentů. Pokud bychom chtěli žít v zemi, která má zájem o normální vývoj svých mladých, už teď by na zvonky autorů podobných komentářů zvonila česká obdoba norského Barnevernetu a zjišťovala, jak to u nich doma vypadá. Děti do rodin, kde se za projevený názor a účast na veřejném životě fackuje, prostě nepatří.
Když se řekne Barnevernet, obvykle se ve vcelku jakékoliv sociální bublině zvedne vlna spontánního nesouhlasu. Svým způsobem se to dá pochopit. Norská organizace, která občas odebírá děti rodičům, nebude nikdy oblíbená. Nicméně Barnevernet v roce 1992 vznikl s cílem „zajistit, aby dětem a mladým lidem, kteří žijí v podmínkách, které by mohly poškodit jejich zdraví a vývoj, byla poskytnuta nezbytná pomoc a péče ve správný čas“ a měla „pomáhat, aby děti měly bezpečné dětství.“
Rychlý průlet sociálními sítěmi ale ukazuje, že v Česku v mnoha případech děti bezpečné dětství zaručené rozhodně nemají. Do důsledku to ukázaly reakce, které vyvolala čtvrteční veřejná akce studentů pod hashtagem #VyjdiVen. Určitá část lidí, klidně můžeme říct to pověstné ironické „slušných Čechů“, na studentská vystoupení reagovala zcela neadekvátním způsobem.
