Dva dny jsem pořádně nespal, dění na Ukrajině se dotýká mých nejbližších kolegů a přátel. Je mi z toho zle a bezmoc mě vytáčí. Ale když vidím přehlídku modrožlutých barev na sociálních sítích a orgie - promiňte – „dobroserství“, je mi z toho snad ještě hůř. Proč? Protože si takto hodně lacině kupujeme pocit boje se zlem. Není to špatně, naopak. Ale nemysleme si, že to stačí.
Dnes jsem v centru Brna viděl ve vegetariánské restauraci spoustu mladých lidí, co si hrdě připínali placku v ukrajinských barvách. Symboly jsou důležité a rozumím jejich významu. V českých volbách, u diskuse v hospodě, kdekoliv v západním světě. Ale ruskou armádu nezastaví. Už vidím ty zlé sny v Moskvě z rozezlených vegetariánů. Nic proti nim, abychom si rozuměli: dnes jsem ostatně jako starý konzervativní masožrout, co steaky jí zásadně blue blue (extra syrový) - ochutnal opravdu dobré vegetariánské jídlo.
Jenže diskuse nad hamburgerem: je lepší z hovězího nebo z quinoa? To je úplně jiná disciplína, úplně jiný sport na úplně jiné planetě. Diskuse roku 2021. Ovšem ruskou armádu nezastaví. Válka do 21. století nepatří.
Ale je tu.
Naši - rozuměj západní - zástupci obětovali Ukrajinu už na podzim, protože nás znají. Nás, voliče. Teď je to taková hra pro lid, aby se neřeklo. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat. Tedy, to je tak maximum, co s tím chceme dělat.
