KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Před pouhými pár dny proběhl londýnský summit NATO, zřejmě nejvýznamnější událost velké politiky tohoto týdne. Ponecháme-li stranou pokus tureckého prezidenta Erdoğana „vyhandlovat“ záruky bezpečnosti pobaltským státům a Polsku za podporu své politiky na Blízkém a Středním východě, řešila se na jednání především budoucnost aliance, zpochybněná nedávným výrokem francouzského prezidenta Macrona o její „klinické smrti“. Současně se tak říkajíc ve vzduchu vznášela obecnější otázka dalších vztahů mezi Evropou a Spojenými státy americkými, či, řečeno jinými slovy, zda se mohou Evropané na USA stále ještě spoléhat tak jako za časů studené války (a naopak). S tím úzce souvisí i otázka, jak silná reálně je a jakou roli v dnešním světě „Amerika“ hraje a jaká bude její budoucnost.
Summit, o němž je řeč, se shodou okolností konal v týdnu, na který připadají hned dvě důležitá „americká“ výročí. Druhého prosince 1823 byla vyhlášena tzv. Monroeova doktrína (nazvaná podle prezidenta Jamese Monroea; 1758–1831, v úřadu v letech 1817–1825), ve které Washington varoval evropské mocnosti před jakýmikoli zásahy na americkém kontinentu a konstatoval, že pokud by tak (u)činily, bude to pokládat za „ohrožení vlastní bezpečnosti“ a za doklad o „nepřátelském postoji“ vůči sobě.
Současně tato doktrína fakticky vzato proklamovala intenzivní zájem USA o celý americký kontinent, jenž se stal, v různých obdobích různou měrou, jednou z hlavních sfér vlivu Washingtonu. Na sedmého prosince pak připadá další důležité výročí – útok Japonců na vojenskou základnu USA v Pearl Harboru v roce 1941, jenž přivedl Spojené státy do druhé světové války po boku spojenců, což zásadním způsobem přispělo k jejich vítězství nad Německem, Itálií, Japonskem a jejich podporovateli.
