KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jsou zprávy dobré a špatné. Dnes ráno jsme si přečetli jednu z těch nejsmutnějších. Ve spánku, obklopen milující rodinou, zemřel v sedmdesáti letech Rakušan Andreas Nikolaus Lauda známý jako Niki Lauda, trojnásobný mistr světa formule jedna, skutečná legenda motoristického sportu. Jeho smrt nám dává možnost zavzpomínat a ohlédnout se přitom zpátky do časů, kdy Grand Prix F1 přitahovaly mnohem větší pozornost než dnes, kdy benzín či nafta ještě pořádně smrděly či voněly (jak komu), kdy motory řvaly na plné obrátky, až zaléhaly uši (jaký kontrast s dnešní dobou), kdy v padoku pobíhaly spoře oděné slečny a tulily se ke kdekomu, kdo něco znamenal (nad čímž se dnes stejně jako nad řadou dalších starých zvyklostí ve světě F1 rychle smráká) a kdy „piloti“ F1 byli hvězdy srovnatelné s těmi nejzářivějšími ikonami filmu a popmusic.
Laudův životní příběh je dobře znám. Příběh kluka a posléze mladého muže, jehož přitahovalo závodění tak silně, že se vydal za svou touhou, i když přitom musel překonat ostrý nesouhlas konzervativní vídeňské rodiny, nemálo se zadlužit a poté čelit neúspěchům v týmech, které navzdory jeho dechberoucí rychlosti a technice nebyly v F2 či F1 konkurenceschopné (March, BMR). Rozhodujícím zlomem v do té doby nepříliš úspěšné kariéře byl přestup z „říše snů“, přestup do Ferrari, kam Laudu v roce 1974 doporučil kolega Clay Regazzoni (bůhví, zda toho v budoucnu nelitoval). V následujícím roce již Lauda opakovaně triumfoval ve velkých cenách a jednoznačně získal titul mistra světa; jeho dominance byla doslova drtivá, stejně jako na počátku dalšího roku – čtyři vítězství z prvních šesti závodů a opakovaná pole positions nasvědčovaly tomu, že titul šampióna zůstane v jeho rukou.
