KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Ti, kteří zažili v médiích rok 2008 a následující období finanční a ekonomické krize, ví, jak vypadají skutečné problémy. Tehdejší turbulence zasáhly úplně všechny. Zatímco v roce 2007 jsem seděl se svými dvěma kolegy ve velkorysé kanceláři na prestižním místě v Bruselu a můj tehdejší šéfredaktor mi volal, ať si kvůli vysokému zisku a odpisům koupíme nové vybavení kanceláře a je „jedno kolik stojí“, o rok později už jsme kancelář neměli, měli jsme o kolegu méně a nižší plat. A to jsme netušili, že to je jen začátek.
Když jsem se o tři roky později vrátil do Prahy, získal své první manažerské místo, můj první úkol byl zásadně zmenšit redakci. Propustil jsem během prvních týdnů tolik lidí, že jsem si to nikdy nedokázal představit. Později jsem se přesunul do privátních médií, kde byl opět první úkol propouštět novináře, zmenšovat redakce, optimalizovat náklady a podobně. Nebyl jsem samozřejmě žádnou výjimkou. Každý zkušený český mediální manažer je dnes v podstatě obrazem George Clooneyho ve filmu Lítám v tom.
Tohle všechno každopádně nezabralo. Nejen česká média jsou v současnosti v mnohem horším stavu než před rokem 2008. Jejich byznys model je de facto mrtvý a jejich smůla je, že nikdo nemá vůli ani chuť ke změně. To tradiční média nakonec zabije a stane se tak mnohem dříve, než si myslíte. Vysoké ceny energií, dramatické zdražení papíru, vysoká inflace a pokračující dominance technologických gigantů způsobily, že se momentálně média nachází v mnohem horším stavu než v roce 2008 a během několika týdnů můžeme čekat vlnu propouštění v mnoha vydavatelstvích.
Média mají tu smůlu, že nikdy žádnou státní podporu nedostanou, na rozdíl třeba od průmyslu. Bylo to dobře vidět během pandemie. Nikoho nevzrušovalo, že například casina a herny pobírají dotace v řádu miliard korun, ale ve chvíli, kdy se objevilo, že by média mohla dostat pár desítek milionů, nastal skutečný řev. Dotace pobíraly podniky, které roky vykazovaly desítky miliard korun zisku, zatímco zdevastovaná vydavatelství si ani neškrtla. Osobně je mi to jedno, protože o žádné peníze státu nestojím a ani je nepotřebuji, ale přijde mi to poněkud paradoxní a ve výsledku zvrácené. Zatímco krach několika průmyslových firem základy státu příliš neotřese, krach mediální scény naprosto fatálně.
