KOMENTÁŘ JANA SKOPEČKA | Inaugurace nového prezidenta je podstatný mezník politického i veřejného života. Platí to obzvláště v České republice, kde má prezident z historicko-kulturních důvodů mnohem větší symbolický i reálně politický vliv a význam, než by odpovídalo reálným pravomocem daným Ústavou ČR a charakterem parlamentního politického systému. Hrad byl v novodobé historii vždy do značné míry autonomním světem a politickým centrem, a tak změna hlavy státu nepochybně pozmění politické hřiště České republiky. Zda to bude kompletní překreslení, či jen nové rozestavení hráčů na hřišti bez přerýsování čar, je otázkou. Bude to záležet jak na pojetí prezidenství Petra Pavla, tak na vývoji síly a stability dalších politických subjektů, zejména vládní většiny v čele s předsedou vlády.
Ze zkušeností víme, že je-li vládní většina či premiér oslaben, roste politická síla a moc prezidenta. V brutálním provedení jsme to viděli při tzv. rudolfinském projevu prezidenta Václava Havla, který jím zaútočil na dlouhá léta dominantního politického hráče, ale v tu chvíli již politicky oslabeného premiéra Václava Klause. To přispělo k dynamice vedoucí k demisi Klausovy vlády a instalaci tzv. Tošovského vlády, respektive vlády složené z Havlových spojenců a oblíbenců. Prezident Zeman zase využil pádu Nečasovy vlády ke zcela autonomnímu a s žádnou relevantní politickou silou konzultovanému jmenování Jiřího Rusnoka premiérem a sestavení vlády lidmi tentokrát z okolí světa Miloše Zemana.
I Václav Klaus dokázal potrápit nejednoho premiéra či pretendenta na premiérství například úkoly typu seznamu s podpisy 101 poslanců dokazujícího, že má dotyčný v Poslanecké sněmovně většinu. Moderoval a aktivně hledal cestu z vládních krizí opět podle toho, nakolik mu prostor svojí slabostí či neschopností uvolňovali premiéři a předsedové politických stran. Jsem přesvědčen, že na rozdíl od prezidentů Václava Havla a Miloše Zemana prezident Václav Klaus nicméně nepřekročil svým jednáním hranici mezi parlamentním a prezidentským politickým systémem, resp. se nesnažil obrazně řečeno o přemalování čar na politickém hřišti.
Proto pokud bychom hledali vůbec nejkontroverznější a nejskandálnější výrok prezidenta Zemana za celé jeho prezidentství, nebyla by to podle mého soudu lascivní snaha připoutat na sebe mediální pozornost glosováním hudební skupiny Pussy Riot v přímém přenosu, ale přiznání se v jednom z posledních jeho rozhovorů, že jmenováním Jiřího Rusnoka vědomě usiloval o změnu našeho politického systému z parlamentního na prezidentský. V tuto chvíli se měla snést na prezidenta Zemana ta nejtvrdší možná kritika. Ambice měnit politický systém bez toho, aby k tomu proběhla hluboká společenská a politická diskuze, vyvrcholená hlasováním o změně Ústavy, je natolik bijící překročení psaných i nepsaných pravidel, že jen a právě tehdy by snad mělo smysl uvažovat o ústavní žalobě, jakkoliv je to vzhledem ke konci mandátu prezidenta Zemana diskuze již pouze teoretická.
