KOMENTÁŘ JIŘÍHO NANTLA | V těchto týdnech vrcholí dvojí krize spojená s přijímacím řízením do středních škol. K obvyklému problému frustrace řady žáků, kteří se nedostali na vysněnou školu či obor, přistupuje v některých částech země v 21. století zcela nepochopitelný problém dostat se z kapacitních důvodů na vůbec nějakou střední školu.
V diskusích, které se hodně stáčejí na otázku samotného nastavení kapacit středních škol, zaniká věc naprosto základní. Nejde zde totiž pouze o postupy a rozhodnutí jednotlivých krajů, které zřizují střední školy a určují na nich vyučované obory. Základ problému je zakódován v celém systému českého středního školství, které je postaveno na předpokladu, že budoucí povolání si většina lidí bude volit po dokončení základní školy, tedy někdy kolem 15. roku života.
Ve skutečnosti se to samozřejmě dávno neděje. Dvě třetiny populačního ročníku směřují do středoškolských maturitních oborů a ať již jde o gymnázia nebo odborné školy, jejich absolventi v drtivé většině případů pokračují na vysoké škole, v případně absolventů středních odborných škol často velmi odlišného zaměření od středoškolského studia. Student vysoké školy je dnes ve většině případů absolventem střední odborné školy, nikoli gymnázia.
Zbývající třetina populačního ročníku jsou studenti nematuritních oborů – z nich ale jen zhruba polovina jsou ta skutečná, všemi vzývaná řemesla; ostatní se vyučí v různých oborech služeb, které často jsou fakticky spíše nematuritním všeobecně vzdělávacím směrem. Taková je společenská a vzdělávací realita. Avšak představa, že většina dětí si kolem patnáctého roku věku zvolí budoucí povolání, zatímco „akademicky“ laděná studijní příprava všeobecného maturitního směru předcházející vysoké škole bude menšinovou záležitostí, je stále obsažena v oficiálních státních dokumentech, kterými se školství řídí.
