KOMENTÁŘ JANA JANUŠE | Prezident Miloš Zeman svévolně nejmenuje novým ministrem kultury Michala Šmardu (ANO). Můžeme se rozčilovat nad tím, že porušuje Ústavu a jeho argumenty stojí na vodě, ničeho ale stejně nedosáhneme. Musíme to vzít jako fakt. Kvůli Zemanovi se teď bude rozlišovat mezi psanou Ústavou a Ústavou faktickou. Jednotliví ústavní aktéři pak budou mít tolik prostoru, kolik si sami zvládnout vydobýt. To i na úkor ostatních, kteří to svou slabostí či chybnou taktikou dovolí. Nebo nejde zase o nic až tak nového?
Jedna ze základních pouček z dějin českého ústavního práva zní, že Ústava z roku 1948, zvaná Ústava 9. května, byla na papíře alespoň částečně demokratická, ve skutečnosti se ale zkreslovala tak, aby odpovídala reáliím zrůdného komunistickému režimu. Mluví se o Ústavě de iure a de facto.
Bylo by silně nadnesené srovnávat tehdejší situaci s tou dnešní, přesto jsme svědky okamžiku změny a jisté paralely najdeme. Miloš Zeman, vědom si své síly a naopak slabosti svých protihráčů, posouvá hranice prezidentského úřadu. Zkouší, kam to ještě půjde. Ví, že nemá co ztratit. A to ani právně, ani fakticky. Žaloba na něj neprojde, justice na něj bude krátká. A ti, kteří ho nevolili a odpuzuje je Zemanův výkon mandátu, na něj budou nadávat pořád stejně.
Nechtěl by pro sebe Zeman získat co nejvíc vždy?
Je otázkou, jak velkou roli v tom všem hraje fakt, že je Zeman přímo zvoleným prezidentem. Nechoval by se úplně stejně, i kdyby jej zvolil parlament, byl si vědom všech limitů premiéra a toho, že na něj nikdo nemůže? Nezkusil by i tehdy pro sebe získat víc, čímž by, stejně jako teď, nakročil k poloprezidentskému systému?
