KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Všichni jsme pro mír, pro to, aby válka skončila. Nikdo nechce, aby Rusko vyhrálo. Ale jak toho dosáhnout, jaké prostředky použít? A především, za jakých podmínek dojednat vytoužený mír? Hledání odpovědí na tyto otázky začíná rozdělovat západní veřejné mínění, a tudíž také politiky, kteří ho reprezentují. Zatímco oficiální linií nadále zůstává „podpora Ukrajině až do konce“ a „mír jedině za podmínek, které si Ukrajina stanoví“, ve skutečnosti se rychle množí úvahy o tom, jak vraždění na ukrajinské půdě zastavit a jaké scénáře jsou pro takovou eventualitu přijatelné.
Není to žádné vměšování do ukrajinských věcí. Západ – země Evropské unie, USA, spojenci v NATO (až na výjimky, viz Turecko) – se natolik angažuje na straně Ukrajiny, že je de facto stranou konfliktu, i když samozřejmě nenese sebemenší odpovědnost za jeho rozpoutání. Tuto úvahu rozvinul v minulých dnech na stránkách několika západoevropských listů přední německý filozof Jürgen Habermans. Západ má podle něj dobré důvody pro to, aby dodával Ukrajině zbraně, ale tím pádem nese také spoluodpovědnost za další průběh války. Západní spojenci Ukrajiny se proto „nesmí chovat jako náměsíční na okraji propasti“, tedy nechávat výlučně na Kyjevu, zda a o čem se bude s Ruskem případně jednat.
Německý filozof se zamýšlí nad tím, zda je v 21. století přirozené a nevyhnutelné řešit mezinárodní spory na bitevním poli; myslí si, že toto je úchylná výjimka. Ukrajině je určitě třeba pomáhat, pacifismus není na místě; je však třeba zároveň neustále hledat okamžiky, kdy se objeví „snesitelné“ alternativy k pokračování stále krvavější války. Má se Západ zcela podřídit cílům a zájmům Ukrajiny, nebo vyvíjet vlastní iniciativu s cílem vyvolat jednání? Habermans volá po přesném vyhodnocování situace, po vyváženosti, a připomíná Západu, že má mít vlastní agendu zacílenou na jednání. Je to zbabělé? Kapitulantské? Není to voda na Putinův mlýn a popření slibů, podle nichž bude jedinou přijatelnou variantou totální ukrajinské vítězství?
Ale co když se ho nepodaří dosáhnout? Co když ochabne podpora USA, třeba proto, že se probudí nepřátelská Čína? Co když tatáž Čína začne Rusko vojensky podporovat a tím ho „nakopne“ k dalšímu bojovému vzmachu? Co když se evropští spojenci už nebudou moct tolik opřít o válkou unavené veřejné mínění? Co když se Ukrajinci dopustí chyb, které pokazí jejich zatím pozitivní obraz na Západě? Odpovědi na takové a podobné supertěžké otázky budeme muset umět v příštích měsících nacházet. Nebude to snadné.
